Petra Hůlová: Macocha vznikala jako hmota, ne jako sbírka ingrediencí

Když jsem se letos v létě v úmorném horku plazila na autorské čtení Petry Hůlové a rozteklý asfalt se mi přilepoval k podpatkům, nevěřila bych, že mne svým čtením totálně zchladí. Bylo to pořádně nefér! Četla ze své tehdy ještě redakčně neupravené knížky, kterou snad neviděl ani nakladatel, možná dokonce neměla ani jméno.

Ihned jsem si ji zamilovala a Petru Hůlovou zároveň proklínala, jak může číst z něčeho tak zajímavého, a přitom nedat posluchačům možnost si knížku hned na místě koupit. Týrání čtenářů! I náš rozhovor je ovšem ultrakrátký a Macochoskoupý, tudíž čtenářům skutečně nezbývá nic jiného, než začít na první stránce autorčiny nové knihy…

Po sedmi povětšinou fikčních románech jste nyní dospěla k autobiografii. Autobiografičnost bývá často spojována s debuty – je to tedy návrat k sobě samotné nebo krok dál (blíž) nebo něco úplně jiného?
Můj debut autobiografický nebyl, takže těžko říci, že bych se k něčemu vracela. K sobě snad ve smyslu, že jsem cítila: pro tentokrát nechci po x-té vyprávět příběh někoho, s kým toho mám ve skutečnosti relativně málo společného. Taky šlo o určitý adrenalin. Nakolik si sama k sobě jako k osobě pustím samu sebe jako autorku. Zda k sobě dokážu být tak nelítostná, jako kdybych byla jen literární postavou.

Jste výjimečně dobrá pozorovatelka – je Vám to vlastní, nebo Vás to naučilo až psaní?
Co je mi vlastní, se odráží v mém psaní, které dále odráží, co je mi vlastní. Jinak co si napíšu, to se pak často stane, čili v tomhle smyslu zase realita odráží mé psaní.

Ve svých dílech často ohmatáváte hranice a konvence, hledáte to, co ještě smysluplné je a co už není – pozorujete v posledních deseti letech zásadní změny v rodině a v “rolích” jednotlivých členů rodiny, nebo zůstává základní schéma stále stejné?
Stejné a jiné, jiné a stejné. To je tak komplikované, až se chce říct: “To je na román”, hehe. Takže proto o tom píšu knihy.

Existuje podle Vás ještě nějaká hranice mezi normalitou a šílenstvím? Má vůbec význam normalitu definovat a směřovat k ní?
Definovat ano, směřovat nikoli. Alespoň co se týče normality v těch zásadních věcech. Protože normální je být srab a nemyslet.

S věcmi, které Vás trápí a které můžete ovlivnit, se vyrovnáváte velmi hlasitě – jak se ale vyrovnat s těmi, které člověk ovlivnit nemůže?
Jakože krkám? (pokus o vtip). Mám za to, že píšu a hovořím i o věcech, s kterými nic dělat nejde. O těch možná nějčastěji, protože takových je většina.

Hrabalovský motor a zápal jste v sobě měla odjakživa, nebo jste se k tomuto stylu psaní musela propsat?
Odjakživa. Naopak se učím chladit se. Pracovat při nižších teplotách. Ale moc se to nedaří.

Kolik toho spisovatelka Vašeho formátu musí škrtnout, aby mohla skutečně něco vydat? Z Vašich děl mám pocit, že jsou psána jedním dechem…
Jedním dechem psána jsou. Ale jedním dechem jsem napsala i množství dalších textů, které nikdy nevyšly.

Dokázala byste jednou větou říct, o čem je Vaše kniha?
Nedokázala. Představa, že by to mohlo jít, mě děsí.

Předchozí knihy jste psala především v zahraničí – kde vznikala Macocha? A co bylo to první, co vzniklo? Postava? Nálada? Příběh?
Macocha vznikala v mé pracovně ve smíchovské Meetfactory. Vznikala jako hmota, ne jako sbírka ingrediencí.

 

Macocha

Petra Hůlová  ·  Vydavatelství: Torst, 2014

Nový, bezpochyby nejosobitější a nejosobnější text Petry Hůlové prakticky rezignuje na vyprávění příběhu a v mnoha ohledech překračuje četná tabu dosud v literatuře ctěná. V monologu autorky, která se bez ohledu na počáteční ambice stane úspěšnou spisovatelkou druhořadé literatury, kráčíme od jednoho bolestného zauzlení k druhému: od rozpadu manželství, přes milostně-nenávistný vztah k vlastním dětem, které jí ani v dospělosti nedokáží odpustit, až k reflexi vlastní tvorby. Reálné se zde stýká s představami a jen zvolna hledáme nitky, podle nichž se ve spleti košatých obrazů dobíráme toho, co je příčinou a co následkem, co neotřele žitou skutečností a co alkoholovým excesem.
Tématům, kterých se zde autorka dotýká, se v životě vyhne málokdo. Zřídka je však někdo vyřkne s tak bezohlednou upřímností, s tak jasnou rezignací na konvence a s tak omračujícími jazykovými schopnostmi.

 

KNIHU SI MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE

Zdroj obrázku: Archiv Petry Hůlové

    Napište komentář
  1. Povinný údaj
  2. Váš web nebo blog
Sociální sítě
Knižní Baví / Nebaví #25: Tipy na knižní dárky od Doroty Noon, od veselých komiksů po knihy pro ambiciózní zahradní… https://t.co/WBO5qshamw
17. 12. 2017
Zleva: Šťastná knihkupkyně a ještě šťastnější výherkyně Knižní šifry. Lenka V. z Rokycan si v pátek odnesla knihota… https://t.co/TwlGO9Ujml
17. 12. 2017
#copravectu: Tři úplně jiné knihy, tři minirecenze, tři tipy na knižní dárky! Non-fiction, něco pro poetické duše a… https://t.co/kBhKseJSZt
15. 12. 2017
Knižní dárečky, drazí milí, máte, máte? 😉 Hromadu tipů i s informacemi o tom, jestli je stíháme doručit do Vánoc, n… https://t.co/oHK7h7Wam7
15. 12. 2017
Zásadní poselství. https://t.co/weAUX0Bh8p
12. 12. 2017
Muž, který hledal svůj stín
David Lagercrantz