Radka Denemarková: Lidé se ve vztazích navzájem zabíjejí

Radka Denemarková nedávno vydala svůj nový román Příspěvek k dějinám radosti. Když se její kniha křtila, nevešli se její obdivovatelé do tří místností. Když jsem tam stála a snažila se na špičkách vidět přes zástupy hlav přede mnou, napadlo mne, že pro polovinu lidí, kteří tam na špičkách balancovali se mnou, není Radka Denemarková vzorem jen v psaní, ale také v životních postojích a názorech. Obdivují ji proto, že se s ničím a nikým nemaže, a že zná svou cestu i cenu velmi dobře.

Z Tvé nové knihy doslova křičí slovo “jen”. Jako by se stalo Tvým novým úhlavním nepřítelem číslo jedna.

Hlavně nepřítelem mých postav. Jazyk je zrádný a mystifikuje, přitom nic jiného k dispozici nemám. Jazyk vypovídá o myšlenkové úrovni mluvčích. Jazyk  okolní  – a jen poznatelný – svět a život pohlcuje do vzorců předvídatelného myšlení. Všechny pojmy nám předžvýká společnost. Je nutné nad jazykem stát s bičem, nejen ho hladit po srsti a po peří. Každý jazyk je nálepka, jen promluvíme, už se zařadíme. Tato tři písmena mohou zničit nejen sdělení a hloubku významu slova, ale i zamlžit zločin. Uberou závažnost každé větě, odvedou pozornost a umenší odpovědnost mluvčího. Každé slovo má svou váhu. Ano, boj o slova je namáhavý. U dobrých knih zkoumám jazyk. A jazyk zkoumá mě. Když se o znásilnění říká, že je to JEN znásilnění? Pak se jedná o jazykem znásobený zločin. Kvůli slovu JEN kolem nás na celém světě projdou bez povšimnutí ohavná zvěrstva. Vždycky jsou to jen pedofilní flirty, jen progromy, jen genocidy, jen štvanice na někoho jiného… Žijeme v roce 2014 a jsou země, které používají ženská a dětská těla jako zbraň, prodávají je na trhu, s cenovkami, znásilnění je zbraň hromadného ničení. U nás přibývá sexuální týrání dětí, v devadesáti procentech holčiček v tzv. dobrých rodinách. Co se to děje? Oběti se spravedlnosti nedovolají. Pracuji s „realitou“ slov, zkouším, co čeština umí, hnětu ji jako sochař hlínu. Volím jazyk, který se nevzpírá srozumitelnosti, ale taky specifický jazyk konkrétního příběhu, jazyk tématu. V tom vězím.

Láska k životu a ke světu je něco jiného než jakákoliv politická zaslepenost nebo náboženská víra, která se bojí a nenávidí a rozděluje a označuje nežádoucí osoby.

Narážíš na Wittgensteina? O čem nelze mluvit, o tom pomlčme. Přesto se Ty pouštíš i do míst, o kterých většina lidí mlčí.

Samozřejmě, všichni omílají motto Ferdinand Kürnbergera k Wittgensteinovu Traktátu o tom, že všechno, co člověk ví, co kolem něho jen tak nepřešumělo a nepřelétlo, se dá říci třemi slovy. A Wittgenstův citát, že o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. Jenomže to je snadné.  Místo mlčení existuje jiná cesta.  Snažit se nalézt pravdivé věty pro tuto dobu.  Vystoupit ze sebezahleděnosti jedné země, jedné literatury, jednoho společenství. Například.  A hlavně neopakovat věty, kterými tato společnost promlouvá.  A neodvracet oči od těch, kteří nás potřebují. Já si nemyslím, že spasím svět. Ale pořád se mi vracejí věty, které jsem si kdysi vypsala z Pavlových listů Korintským: Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním?  Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil? A tak si jdu svou cestou a moje „mlčení“ má podobu románů.  Stylizovaný literární svět, který vyhrotí a groteskně nasvítí různé „reality“. Je to moje cesta a nemíním se nechat nikým otrávit a zastavit. Vždyť se to stále opakuje, například v roce 1959 zklidňoval v dopise Jiří Voskovec Jana Wericha. Werich se utápěl v depresích z lidí, kteří jsou necitliví, neschopní, neprofesionální a je  jich – jako  v každé  době  – většina.  Zklidňoval ho srovnáním s komáry. Jak vás tak štípou, jen je klidně, pomalu stírejte. Just  brush them off, gently,  slowly.  Zní to na první pohled hrozně křesťansky a odevzdaně. Ale to bys koukal, jak za chvilku to pomůže. Štípou tě přesně stejně, jako když je zuřivě mlátíš, ale nějak ti to přestane vadit – a zůstaneš klidnej a důstojnej. – Tudíž, Jeníku, stírej je klidně a elegantně, a moudře, netluč.  Neutlučeš – je  jich příliš mnoho, a jen bys tloukl sebe. To je jediná možnost. Jít svou cestou.  A nedat na bzučení komárů. Stírat je klidně a: důstojně kráčet dál. 

Zásadní téma Příspěvku je sex a znásilnění žen. To je velký odklon od témat, kterými ses zabývala předtím.

Je i není. Zase jde o situace, kdy se oběti spravedlnosti nedovolají. Já jsem si v předchozích knihách propátrala nejbližší prostor kolem sebe, prostor, kde žiju, tedy Čechy a střední Evropu. A nyní jsem se rozhlédla a propátrávám si svět a dobu, ve kterých žiju. Všechno už tu bylo, ale vždycky tu ještě něco nebylo. A to si pokorně prosvěcuji jazykem. Člověk o sobě nikdy nemá přestat pochybovat, protože ne s poctivostí, ale s pokorou nejdál dojdeš, jak říkala svatá Hedvika. Zase je to můj antropologický průzkum a promýšlení současnosti. Je to příspěvek k dějinám radosti, a tou radostí je sex a má mnoho podob.

Pro mě to není otázka postavení ženy, ale taky otázka fenoménu lásky.

Na kontrastu s láskyplným vztahem Policisty a Vdovy jsem chtěla ukázat, že znásilnění naprosto nesouvisí se sexem, je to krutý a odporný zločin, ať už tělo reaguje jakkoliv. I v Čechách jsou tresty za znásilnění nízké, zvláště v případě pedofilie, jako by někde v podvědomí společnosti vězelo přesvědčení, že mužská síla má na zvěrstva právo. Vyšetřování je pro oběti nesmírně ponižující: pro oběti, nikoliv pro viníky (je nepředstavitelné, že bychom obdobně zkoumali, co měla oběť vraždy na sobě, jestli si brutální usmrcení svým oblečením nebo chováním nezasloužila a vraha tím omluvíme). A dnes se ve světě znovu používá hromadné znásilnění v rámci politických bojů a náboženských válek naprosto bez skrupulí, to je zrůdné a toto se musí řešit. Když jsem v Londýně slyšela patnáctiletou Pákistánku, která do Londýna uprchla s rodinou, protože ji doma ve školním autobuse postřelili za to, že na internetu psala chytré články a chtěla, aby právo studovat měly všechny dívky, tak mi to došlo. Je nutné změnit myšlení mužů. Ona totiž odmítla obdiv s tím, že pokud je někdo odvážný, tak její táta. Který se ze středověkého myšlení spodiny vymanil a rozhodl se proti všem, že právo na vzdělání má stejně jako syn i dcera.  Společnost se na něho vrhla. Museli odjet do Londýna, jinak by je ukamenovali. Ta holka je nesmírně nadaná, vzácně moudrá. Kdyby měla jiného otce, tak ji ve dvanácti provdají, bude rodit děti, otročit, pomučí si ji. Všechno se musí změnit, myšlení mužů i žen, aby konečně došlo k naprostému respektování každé individuality, aby se ženám vrátila důstojnost a nezávislost. Svou formou je román i hozenou rukavicí vlně detektivních příběhů, protože rozbíjím dělení na viníky a oběti, vše je složitější, jak zjistí Policista v mém románu. A jazyk je stylizovaným jazykem vlaštovek, které si vyprávějí o všem, co dole lidé po staletí provádějí. V předchozích knihách jsem byla zaujatá prostorem země, kde žiju, nyní jsem se rozhlédla po světě, jsme přece součást celého lidstva. 

Ale některé věci je spojují.

Zase píšu o tom, co mě na této době trápí, zase jde o alegorické podobenství, snažím se nebýt lapena ve světě a v jeho frázích. Pro mě není důležitá národnost, politická příslušnost, náboženské vyznání. Na čem záleží a co nemůžeme ovlivnit, je jen fakt, zda jsme prožili dětství jako chlapec nebo dívka a zda jdeme životem v kůži muže nebo ženy. Důležité je, jací jsme. Láska k životu a ke světu je něco jiného než jakákoliv politická zaslepenost nebo náboženská víra, která se bojí a nenávidí a rozděluje a označuje nežádoucí osoby. Náboženská víra se předává jen kulturou a rodinnými tradicemi. Lidé musejí popřít všechno, co vidí a cítí. Musejí věřit tomu, co říkají druzí. Ale skutečná láska ke světu přijímá a miluje rozmanitost života a třeba pohlaví a sexuální orientace není podstatná. Po této stránce bylo cílem a ctižádostí knihy vrátit lidem s vagínou opravdovou nezávislost, jejich nepopiratelnou a nezadatelnou důstojnost.

Maloměšťáci umožňují nástupy komunismů, nacismů…  Nikdy nikomu skutečně nepomůžou, nikdy se do ničeho skutečně nenamočí, mají zabetonované myšlení, hotový názor na všechno, dialog nepřichází v úvahu, každou jinakost zadupou do země, vědí, jak a kdy má být správně život žit.

Postavy v románu jsou těla, kusy masa. Je to pohled, kterým nás vidí vlaštovky, nebo Ty?

Vlaštovky ze své perspektivy nerozlišují pohlaví. Netuší, že existují státní hranice, národnosti, náboženství, soukromé vlastnictví a spousta dalších věcí, které lidi rozdělují. Proto nechápou, proč se lidé pod nimi po staletí ničí a polovina lidstva drží tu druhou v různých formách otroctví jen proto, že jsou to lidé s vaginou. Vnímají planetu a vnímají těla, ke každému tělu je nutné mít respekt. A jen řeč těl nelže, na rozdíl od jazyka a na rozdíl od paměti, která se tak ráda snoubí s fantazií a sebeobelháváním. Vlaštovka je posel jara a naděje, symbol štěstí a návratu domů, věrnosti a oddanosti a ve slovanské mytologii posmrtné vtělení lidské duše.  A samozřejmě zase najdeš paralely, to není nic nového, ženy chtějí svá práva, to vyvolává v mužích úzkost, jako ji vyvolávali otroci, Židé, přistěhovalci…, v sociologii se tomu věnovali třeba Zygmunt Bauman a Tim May, že zrod moderního antisemitismu v Evropě devatenáctého století byl důsledkem  industrializace společnosti a emancipace Židů, kteří se vynořili z ghett, aby se mísili s nežidovskými obyvateli měst a začali se věnovat „normálním“ profesím.  V poválečné Británii vyvolaly podobně všeobecnou úzkost politické a průmyslové změny, úzkost se obrátila proti přistěhovalcům z karibské oblasti a Pákistánu. No, a stejný je odpor mužů proti nárokům žen na stejná práva v zaměstnání a v soutěži o společensky významná místa. Požadavky rovnosti podněcují předsudky, které jsou maskované narážkami na „přirozený“ stav věcí. Ty se dají shrnout do tvrzení, že ženy by měly znát své místo v řádu společenských vztahů, v němž přednost mají muži.

V knize najdeme větu: “Vždycky je to velice smutná práce, učit toho, kdo nemá, co říct, jak to říct.” O tom víš sama nejlépe, učila jsi tvůrčí psaní na Literární akademii. Co Ti to dalo/vzalo?

 Fast food, „rychlá spotřeba“, proniká bohužel všude a souvisí s myšlenkovou leností. Literatura ale nemá být povrchně vyprodukována a zhltnuta a rozparcelována do teoretických škatulek a vzorců na základě literárních teoretiků, kteří jdou jen vyšlapanou cestou. Přečíst takového Marcela Prousta dá práci, ale čtenář je odměněn, v průběhu čtení se dozví mnohé o sobě i druhých. Beru literaturu nesmírně vážně, pokaždé jsem román, který píšu. Co mi učení vzalo? Tolik potřebný čas. Načas víru v slovo a vzdělání u nás. A dalo? Cenné tvůrčí chvíle a setkání v rámci seminářů, to jsem měla ráda. Nové podněty k přemýšlení, potřebný a nutný vhled do života mladé generace. Setkání s nadanými studenty a nová, nesmírně vzácná přátelství z řad studentů.

Říkáš, že nejhorší lidi tohoto světa jsou ti, kteří se vezou. Kdo se podle Tebe dnes veze?

Maloměšťáci obecně, je to v jejich podstatě, v lhostejnosti a omezenosti. Maloměšťáci umožňují nástupy komunismů, nacismů…  Nikdy nikomu skutečně nepomůžou, nikdy se do ničeho skutečně nenamočí, mají zabetonované myšlení, hotový názor na všechno, dialog nepřichází v úvahu, každou jinakost zadupou do země, vědí, jak a kdy má být správně život žit, přitom život má tolik podob a kolik radostí můžeme v každém věku zažít…  Tito lidé zpevňují fráze všeho druhu, nejen literární a politické, které jsou vlastní každé zemi. A z těchto frází se já snažím svým psaním i životem vymaňovat. Maloměšťáci potřebují davové myšlení dneška: stejně se oblékat, stejně se bavit, mít stejnou značku bicyklů, aut, kabelek, technických zbytečností… Nejsou to jen ti, kteří si krok za krokem naplňují představu povoleného štěstí: postavit si dům, mít auto, když neděle, tak grilování, když zima, tak lyžování v Alpách, když léto, tak moře a pak na kola do Dolomit… Jsou to ti, kteří se nejen podřizují, ale spoluvytvářejí konzumní tekutou společnost. Kterým je všechno lhostejné, pokud se to netýká JEN jich samých. To je většinová společnost. To jsou ti, kdo se jen dívali, když jim mizeli židovští sousedé, to jsou ti, kteří nezasáhnou, když po léta slyší dětský křik a pláč z vedlejšího bytu, to jsou ti, kteří okamžitě naskočí na řeči populistů, jde jim jen o vlastní namazaný krajíc, hypotéku a láhev piva a dobrého vína. Burani v kultivovaném hávu, kteří se nastrojí do značkového oblečení, nikdy nikomu nepomohou a nikdy se doopravdy do ničeho nezapletou. Slova jako přátelství, přívětivost, empatie, humanismus jsou jim k smíchu. Jejich životy připomínají upocený vlak, který projíždí krajinou a cestující slepě vystupují a nastupují jen podle toho, nakolik je vlak pro ně pohodlný a rychlý. Každý dnes po právu oslavuje Nicholase Wintona, který v roce 1939 zachránil 699 židovských dětí z ohroženého Československa do Anglie, ale každý z těchto maloměšťáků přece dneska může být takovým Wintonem a zachránit zase děti z Tibetu, Nigérie, Číny aaaa. Ale když se na ně obrátíš o pomoc, tak zalezou do ulity.

Myslíš, že je to srabství součástí naší národní DNA, nebo jsou to pozůstatky komunismu, které vymizí?

Já doufám, že vymizí, ale bude to ještě několik generací trvat.

Nedávno šel do kin film My2, ke kterému si napsala scénář. Je to Tvůj první vstup na filmová plátna. Jak se pracovalo na filmu, v porovnání s prací na knize?

Mým zásadním světem je literatura. Byla to příjemná odbočka. Nic víc. Literární předloha vyšla v listopadu knižně. Dostředivý příběh, který je odrazem mého života, život v miniaturní filmové kostce. Všechno je přetvořeno, zkresleno novou optikou, proměnlivou v pohybu. Příběh byl psaný a určený pro celovečerní filmový debut režisérky Slobodanky Radun, která se na mě obrátila, takže jsem samozřejmě musela respektovat jen její vnímání, já bych některé situace rozhodně přitvrdila a rozmáchla se víc. Ráda riskuju v projektech, kde mě někdo osloví a jde o neprozkoumanou půdu. Podobné to bylo, když jsme s Josefem Kroutvorem a Davidem Radokem (po jeho operách) uvedli Radokovu první činoherní režii Popis jednoho zápasu. Tady jsem zase byla zvědavá, jak svou dostředivou citlivost režisérka převede na plátno ve svém prvním filmu, zda se to podaří. Je tu i odraz mých vztahů s jinak sexuálně orientovanými lidmi, kde o sex nešlo. Je trapné člověka klasifikovat jen podle sexuální orientace. Všechno škatulkování lidí je trapné. Jsme smíchaní. Nemusíme se nikam řadit. Kdybych byla nestydatější, ponořila bych se hloub a přiznala své skryté motivace. Situace Emy a Tonyho nekomentuji, ale předkládám je k úvaze. Proč pro mě bylo důležité psát právě takto a neurážet život. Proč jsou vazby mezi lidmi dnes tak pohodlně uvolněné. A právě proto děsivě nespolehlivé. Kam postoupilo odtržení sexu. Proč v tomto údajně civilním světě, mezi lidmi, kteří se zdánlivě chovají slušně a blahobytně, panuje v skrytu stav permanentní války. Lidé se ve vztazích navzájem „zabíjejí“, pomalu, krok za krokem. Manželská láska, volná láska a všechny formy intimních vztahů se ukrývají za stejnou masku falešného štěstí. Přitom extázi nahradily výkony. Lidé jsou v kontaktu přes mobily, ale ty jim paradoxně umožňují držet se stranou. K tomu, abychom byli šťastní, nemusíme žít v tradičním partnerském vztahu. Ale musíme přijmout prostor, který omezuje nebo podporuje lásku v naší konkrétní situaci. Ema a Tony zažívají nejcennější podobu lásky, jakou jsem zažila i já: ano, potkali člověka, k němuž mohou být beztrestně přirození. Jsou zaskočeni.

O čem ten film tedy je?

Obecně? Chtěla jsem, aby vznikl dostředivý film o křehkosti, neduživosti a zranitelnosti vztahů současného života. Ema a Tony zažívají bezpodmínečnou lásku člověka k člověku. Ale pokřikují na sebe větu: moje zkušenost je moje pravda. Jenomže co když se všechno zásadní v době médií naší přímé zkušenosti ostražitě vyhýbá? Stále více mužů a žen žije v netradičních rodinách. Existují lidé, kteří nechtějí mít děti. Existují muži, kteří touží po mužích. Existují ženy, které touží po ženách. Existují asexuální lidé, kteří touží po hlubokém citovém vztahu. Nejsou to alternativní způsoby vyjádření lásky. Jsou to legitimní a silné způsoby vyjádření lidství. V roce 2014 se v Praze sejdou dva lidé. Ema a Tony. Oba se chtějí líbit mužům. Jejich boj je tentokrát bojem o uznání lidské důstojnosti v době nestabilních pravidel a měnících se hodnot. Mají větší osobní svobodu. Ta ale prohlubuje pocit odcizení. Jejich banální setkání může být magické a skoro posvátné, protože je skryté v dojemné důvěrnosti.

 

 

 Zdroj obrázků:
www.kavarna.hostbrno.cz, www.freemusic.cz, www.autorskecteni.cz

    Napište komentář
  1. Povinný údaj
  2. Váš web nebo blog
  1. Petr Kasz 29. 12. 2014 14:14

    Vážená paní autorko,
    ve svém textu jste se dopustila nepřesnosti při použití pojmu pedofilie, kterým jste označila nedobrovolný pohlavní styk s dětmi. Pedofilie však není čin, je to sexuální preference, jejíž přítomnost u jedince ještě neznamená, že bude jakkoliv dětem ubližovat, viz např. http://video.aktualne.cz/dvtv/sexuolog-pedofil-ktery-nasahne-na-dite-zaslouzi-nasi-uctu/r~444c47168a0111e4ab15002590604f2e/

    Navrhuji proto úpravu Vaší věty takto: “I v Čechách jsou tresty za znásilnění nízké, zvláště v případě znásilnění dětí, jako by někde v podvědomí společnosti vězelo přesvědčení, že mužská síla má na zvěrstva právo.”

    Ztotožňování pedofilie s pohlavním zneužíváním dětí je pro nás – slušné pedofily, kteří děti neznásilňujeme ani nezneužíváme – přinejmenším nespravedlivé.

    Děkuji za pochopení.

    S pozdravem
    Petr Kasz, administrátor http://www.pedofilie-info.cz

Sociální sítě
Zásadní poselství. https://t.co/weAUX0Bh8p
12. 12. 2017
Nejlepší knihy podle @CRo_RadioWave: Knausgård, Cigan, Ferrante i komiks Charlese Burnse. Inspirujte se 👉 https://t.co/6elX2xfJRQ
12. 12. 2017
Už jste se byli mrknout v našem Martinus.cz Bookspotu? Stavte se pro nějaké ty knižní dárky 😉📖🎁 Najdete nás v pražs… https://t.co/15VuMNPUED
12. 12. 2017
Knižní dárky? Je za pět minut dvanáct 😉 Inspiraci a zaručené tipy najdete v našem knižním LookBooku:… https://t.co/TzbvkOA8F3
12. 12. 2017
"Lucerna má mimořádný potenciál pro další generace a stavitel Havel i s tímto záměrem počítal." S potenciálem počít… https://t.co/miwyK8qVq5
11. 12. 2017
Muž, který hledal svůj stín
David Lagercrantz