Maturitní recenze: Velký Gatsby

Období maturit je za dveřmi, a proto přinášíme další recenzi, která přibližuje jeden ze skvostů povinné četby. Velký Gatsby Francise Scotta Fitzgeralda je románem o lásce, o pošramocených duších, o proměňujícím se světě, o zoufalství… “Jako z každé kocoviny sálá alkohol, tak ze ztracené Gatsbyho duše pořád sálá válka a zároveň zoufalá snaha jí uniknout,” popisuje Tomáš. Přečtěte si, co o Gatsbym napsal.

Označit román Velký Gatsby jen za milostný příběh by bylo příliš povrchní, protože jde především o to, k čemu je tu vztah dvou lidí používán. Ve své době nepříliš doceněný Fitzgerald tady totiž vystavěl neuvěřitelné kulisy rozpadlého nitra ztracené generace, která odchází s ideály, láskami a nadějemi do zákopů první světové války a vrací se do světa, ve které nemá místo. Nebo možná lépe řečeno, současný klidný, bezstarostný věk nemá místo v jejich nitrech, která zažila život na lidskou dřeň a proto je nemůže běžný život uspokojit.

Magnát Gatsby působí romanticky a záhadně, nikdo nezná, ale všichni o něm mluví. Bydlí ještě ke všemu v paláci a pořádá každý den monstrózní večírky, které jsou po celém New Yorku pověstné, takže máte pocit, že se za chvíli dostaví i Popelka se Sněhurkou. Okolnosti jeho osoby, pověst i zvláštně společensky nepřiměřený kamaráčoft s vypravěčem románu Nickem Carrawayem dává znát, že se pod třpytícím se pozlátkem něco děje a pomalu na vlastní kůži cítíte nesmírnou sílu Gatsbyho úporné snahy o cosi, co je skryté a velmi niterné.

Nakonec vychází najevo, že Gatsby má dávnou lásku, Daisy (sestřenice Nicka Carrawaye), která žije se svým manželem na druhé straně zátoky v New Yorku. Celý vztah Gatsbyho k Daisy je vlastně ukázkovou studií ztracené duše vojáka a jakousi abstrakcí, díky které můžeme alespoň z části porozumět vidění světa, jak ho vídali vojáci bojující ve Světové válce.

Nejenže je Daisy označována za Zlaté děvče a ztělesňuje tak tužbu každého vojáka vrátit se domů a dát svému konání konečně smysl v prostých úkonech prostého života, zároveň je Daisyn manžel příslušníkem „Starých amerických peněz“ a jako takový přestavuje naprosto protilehlou alternativu ke Gatsbymu, který je zbohatlíkem a původ jeho jmění je neznámý. Gatsby svou lásku tedy jednak nachází v náruči jiného muže, ale ještě navíc takového, který představuje sílu tradice, zázemí a neotřesitelné hodnoty starého světa – všech věcí, které on jí jako ztracenec nabídnout nemůže.

Gatsbyho večírky, kde teče šampaňské proudem a všichni o svém hostiteli mluví šeptem, jsou dalším záhadným momentem, který dokresluje pořádný kus jeho osobnosti. Nikdo nerozumí tomu, proč je pořádá. Mluví se o něm jako o nějakém přízraku, šíří se o něm neuvěřitelné historky a Gatsby pomalu přestává být v myslích svých hostů skutečný. Nakonec se ukazuje, že jediný důvod, proč Gatsby večírky pořádá, je bláhová naděje, že se na nich jednoho dne objeví Daisy. Spolu s faktem, že Daisy bydlí na druhém konci zátoky (ani tedy ne na ostrově), kam se dá pohodlně dojít, můžeme vidět, jak obrovskou (možná i pološílenou) snahu byl voják schopen vyvinout, aby dosáhl obyčejných věcí, které jsou pro každého návštěvníka jeho večírků samozřejmostí nebo dokonce nudou (jak výmluvně dokládá vztah Daisyna manžela s manželkou jeho pumpaře). Hledíme tváří v tvář nepřekonatelnému Gatsbyho bloku a jeho neschopnosti se přizpůsobit, kdy je pro něj nezbytností, aby Daisy přišla za ním a tuto pomyslnou cestu ze zákopu do normálního života mu pomohla zdolat. Zároveň však vynakládá všechnu svou snahu a peníze, aby ji přivedl na jeden ze svých večírků. Nikdy však nerozešle jedinou pozvánku zřejmě v naději přivolat ony staré časy, kdy by se Daisy, zlaté děvče plné spontaneity, na jeho večírku objevila sama od sebe.

Trochu se zdá, jako by se ono vědomí bezvýznamnosti ve stroji války, kde je voják jen malým kolečkem, přeneslo i do poválečných motivů myšlení vojáků a oni se nechali vláčet životem, který jim nerozuměl, bez jakékoliv šance svůj život v nových podmínkách řídit.

Určitě lze do jisté míry obdivovat Gatsbyho neochotu ustoupit ve svém nároku na život byť o jedinou píď. Ačkoliv válka není přímo předmětem románu, jako z každé kocoviny sálá alkohol, tak ze ztracené Gatsbyho duše pořád sálá válka, zároveň zoufalá snaha jí uniknout a až fantaskní víra, že je možné přitáhnout ztracené chvíle zpět do současnosti a hrůzy války jimi přikrýt.

Autorem recenze je Tomáš Štambera.

Autor o sobě: Je mi 26 let, takže jsem ze střední školy už nějaký ten rok a moc jsem povinné četbě tehdy nedal a to jsem dělal velkou chybu! Ale od té doby, kdy my vyšla kniha, je čtení hlavní náplní mého dne (nebo alespoň tou, na kterou se nejvíc těším). Od nikoho jsem se zatím nenaučil víc než od klasiků a literatura je od té doby mojí velkou vášní.