Když ze sluneční soustavy vyřadili Pluto

Nedávno se ke mně dostal jeden nenápadný paperback z Plusu, s příjemně minimalistickou a zároveň všeříkající obálkou, což je na české poměry pořád docela nezvyklé. Rekviem za Pluto, debut Adama Chromého.

Ke knize jsem přistupovala nedůvěřivě; napasovat rozpadající se vztah jedné české dvojice společně s vyřazením Pluta z jeho postavení planety do jedné všeříkající metafory mi nepřipadalo jako šťastný a zajímavý nápad. Všechno to znělo příliš obyčejně – unavený a demotivovaný novinář, začínající učitelka, co vlastně nerada učí a ke všemu se staví až příliš cynicky… Přidejte si k tomu zmínky o Ivetě Bartošové a propadák je na světě. 

Jenže ono to s tím Rekviem vůbec není tak zlé. Vy víte, jak to celé dopadne a nepotřebujete k tomu části knihy pojmenované podle planet. Celé to rekviem za Pluto, veškeré dialogy a učitelské kecy co směřují k téhle tečce na obloze, jsou jen takovým obalem, který buď měl dodat knize na výjimečnosti, nebo zkrátka jen zajímavě a netradičně pořešit název příběhu a pěknou obálku. Jestli bylo cílem tohle, povedlo se. To hlavní z příběhu je drolící se vztah jednoho docela obyčejného páru. Mají se vlastně docela rádi, ale neuvěřitelně si lezou na nervy, trochu se podvádějí a trochu si lžou, uleví se jim, když přijdou večer domů a ten druhý už spí. Logická Jana ve mně neustále křičela, proč si to sakra na férovku neřeknou, proč se nerozejdou už v druhé kapitole, abychom se v tom nemuseli pořád plácat.

Ale moje emotivní část věděla proč, a to je taky důvod, proč jsem ve čtení zdárně pokračovala až do konce. Vy se v obou hlavních hrdinech poznáváte. Občas máte pocit, že vám vaše práce nedává smysl. Existují lidi,  ke kterým chováte velice výraznou směsici různých nepopsatelných pocitů. Když se vám rozpadal vztah, utíkali jste před definitivním rozhřešením. Jste dospělí, ale moc nevíte, co si s tím máte počít. Máte dojem, že nikdy nesplníte očekávání, která vaše okolí má. Bojíte se, co bude. Zkrátka a dobře, Adam Chromý stvořil vás. A možná to je ten důvod, proč jsem prvních pár kapitol byla tak skeptická, protože jsem si nechtěla připustit, že tohle jsem já, že se opravdu nějakému spisovateli povedlo vystihnout mé nepopsatelné emoce a chování.

Je to svižné čtení, které pádí kupředu zejména díky úderným dialogům, jichž je v knize i přes komplikovaná a bolestná témata požehnaně. Nakonec jsem ráda, že jsem se s touhle útlou, sympatickou knížečkou potkala; a dodávám, že všechny popkulturní narážky (Ivetu Bartošovou nevyjímaje) tu část mě, která se baví při televizních reality show, vlastně docela těšily.

    Napište komentář
  1. Povinný údaj
  2. Váš web nebo blog
Sociální sítě
Zleva: Šťastná knihkupkyně a ještě šťastnější výherkyně Knižní šifry. Lenka V. z Rokycan si v pátek odnesla knihota… https://t.co/TwlGO9Ujml
17. 12. 2017
#copravectu: Tři úplně jiné knihy, tři minirecenze, tři tipy na knižní dárky! Non-fiction, něco pro poetické duše a… https://t.co/kBhKseJSZt
15. 12. 2017
Knižní dárečky, drazí milí, máte, máte? 😉 Hromadu tipů i s informacemi o tom, jestli je stíháme doručit do Vánoc, n… https://t.co/oHK7h7Wam7
15. 12. 2017
Zásadní poselství. https://t.co/weAUX0Bh8p
12. 12. 2017
Nejlepší knihy podle @CRo_RadioWave: Knausgård, Cigan, Ferrante i komiks Charlese Burnse. Inspirujte se 👉 https://t.co/6elX2xfJRQ
12. 12. 2017
Muž, který hledal svůj stín
David Lagercrantz