Report: Alena Mornštajnová v Book's Calling Clubu

Offline knižní klub pod taktovkou Jakuba alias Book’s Calling na čtvrté setkání sezval čtenářky, které si chtěly povídat nad knihou Hana, a její autorku Alenu Mornštajnovou. Jak na nás autorka a její poslední dílo zapůsobily a co o sobě a o knize spisovatelka prozradila?

V sobotu 27. května se opět sešly knihomolky (jediným knihomolem byl sám Jakub), které nalákalo téma Book’s Calling Clubu, aby spolu s autorkou rozebraly nějaké to literární dílo. I v případě autorky je opět ženský rod na místě, pozvání totiž přijala Alena Mornštajnová a tématem setkání byla její kniha s názvem Hana.

Alena Mornštajnová jistě všechny velmi příjemně překvapila tím, že hned v úvodu vyjádřila nadšení pro knižní blogery, blogerky a blogy vůbec. Ocenila, že díky těm, kdo knihy nejen čtou, ale také o nich píšou, si i její Hana našla spoustu čtenářů a čtenářek, kteří by ji jinak v záplavě novinek možná těžko hledali.

Nejen proto, že svoje vyprávění zahájila takovou chválou pro velkou část publika, nám myslím úplně všem učarovala. Její živelné a otevřené vyprávění o tom, jaké je stát se spisovatelkou, když už máte odrostlé děti, o představách debutantky a jejich nárazu do vydavatelské reality i o kruté historii, která inspirovala Hanu, nás jednoduše pohltilo.

Čím to? Jistě ne každý dobrý spisovatel či spisovatelka jsou i dobrými vypravěči, ovšem Alena Mornštajnová k tomu má skvělou průpravu – původním povoláním je učitelka a výuce jazyků se pořád částečně věnuje. Kromě toho také překládá, nejradši jednodušší ženskou literaturu, u které nemusí moc přemýšlet a jde jí pěkně od ruky.

Dále také prozradila, proč začala vlastně psát relativně pozdě. Školy, manželství, děti… Zkrátka nebyl čas, bylo potřeba zaopatřovat rodinu. Na psaní přitom potřebuje čas a klid, a ten našla, až když byly děti velké a ona přestala učit na plný úvazek. Tedy částečně – její prvotina Slepá mapa vznikala osm let. Její dcera tehdy studovala knihovnictví, a když matka přišla s tím, že napsala knihu – čímž celé rodině vyrazila dech, protože to nikdo netušil – doporučila jí poslat rukopis do brněnského Hostu. “Tenkrát jsem pořádně nevěděla, co je to za nakladatelství, a to je dobře – dnes bych si tam asi prvotinu poslat netroufla.” Asi po roce, což se laikovi může zdát jako věčnost, se ozvali z Hostu, že jsou nadšení, Alena Mornštajnová tedy čekala instantní slávu, jak se smíchem vyprávěla, ovšem na výsledek si musela ještě chvíli počkat. A to je dobře – kéž by pečlivá redaktorská, editorská a korektorská práce jako v Hostu byla standardem všude ;-)

Hana byla pro autorku ve spoustě ohledů výjimečná. Psala o skutečném místě, kde vyrůstala, ale už tam nežije, a také o skutečných událostech. Epidemie tyfu se dotkla i její vlastní rodiny, a původně chtěla knihu napsat jen o této nemoci. Při pátrání po zdrojích ale narazila na neskutečně krutou historii Židů z Meziříčí, o které ani ona, ani drtivá většina jejího okolí neměla tušení. Bylo tedy jasné, že kniha bude mít závažná a bolestná témata dvě. 

Alena Mornštajnová nám vyprávěla především o rodině, jejíž osud děj knihy inspiroval nejvíce. Dozvěděli nebo připomněli jsme si tak spoustu faktů, dehumanizujících praktik, zla a nelidského zacházení, které se za druhé světové války děly. Dost možná to byla důkladná rešerše a práce s historickými prameny, samozřejmě spolu se spisovatelským uměním, která vedla k obrovské čtivosti, uvěřitelnosti a vcítění se do postav, které nám – podle ohlasů přítomných knihomolek – čtení Hany umožnilo.

Někteří lidé nad knihou prý mávají rukou – “Nojo, zase něco o Židech.” Jenže autorka nechtěla psát ani tak o osudu Židů jako obecně o tom, jak hrozné je, když se někomu nevinnému děje bezpráví na základě určitého etnického, náboženského nebo jiného klíče. “Protože to se děje neustále, nevinní lidé trpí i dnes, stačí se podívat na Sýrii.” I proto je rodina Hany v knize sice židovská, ale nepraktikující. Autorka tím chtěla zdůraznit, že občas ani nemusíte pořádně vědět, proč jste mezi perzekuovanými, tyranům na tom ale nezáleží.

A jak se z psaní o takových tématech nezbláznit? Třeba psaním dětských knih. Jedna Aleně Mornštajnové vyjde už letos. Nejen příslibem dětské knihy, ale také obrovským optimismem, energií, sebevědomím a úsměvem nás i přes závažnost témat Alena Mornštajnová nejen naprosto nadchla, ale také mnohokrát rozesmála. Vzkazuje vám, že po třicítce (ani později) nic nekončí, začít psát můžete vždycky. A my dodáváme, že Aleně Mornštajnové se to moc daří a Hanu vám doporučujeme!

    Napište komentář
  1. Povinný údaj
  2. Váš web nebo blog
Sociální sítě
Rok 2017 je potterovský! Od 1. vydání Kamene mudrců uplynulo 20 let. To chce nový kvíz! 😍 Vyhrajte poštovné zdarma… https://t.co/S0Q92dlxOv
22. 6. 2017
Rozhovor s Annou Bolavou, který jde do hloubky - ideální pro ty, kdo novinku Ke dnu už četli:… https://t.co/agSorQ9ISA
22. 6. 2017
Před 119 lety se narodil Erich Maria Remarque, významný antifašistický spisovatel, autor mj. knih Na západní frontě… https://t.co/F3sXYJijNE
22. 6. 2017
@Svrdlin Edice Prekliati reportéri je naše oblíbená, rozhodně doporučujeme!
21. 6. 2017
"Celé moje psaní spočívá v tom, že jsem v neustálém konfliktu se svými hrdiny." Rozhovor s Benem Aaronovitchem: https://t.co/lm7tq71G3E
21. 6. 2017
Stalker
Lars Kepler