Na pět minut zpátky do Neapole

Celý rok jsem chtěla sepsat recenzi na všechny čtyři díly knih Eleny Ferrante. Mohla jsem se snažit sebevíc, ale nešlo to – částečně proto, že předat všechny pocity a dojmy z téhle tetralogie mi přišlo zkrátka nepředstavitelně těžké a částečně proto, že jsem měla pocit, že si všechny čtyři knihy musím přečíst znovu a pak ještě jednou, abych je mohla objektivně zhodnotit a celý článek nebyl jen jedním velkým nadšeným výkřikem do tmy. Protože takových článků už bylo sepsáno spoustu a snad ke každému, kdo se zajímá o současnou literaturu, se donesla informace, že tyhle knihy jsou něco výjimečného.

Začalo to jako instagramová popkulturní záležitost, alespoň tady u nás v Čechách a i ke mně se první vlaštovka o existenci Ferrante donesla skrze Instagram naší Džejny. Poprvé jsem Geniální přítelkyni četla ve slovenštině, ještě než se vůbec začalo mluvit o tom, že by vyšla i česky (v paperbacích, které mám daleko radši, z toho druhého navíc ještě pořád vysypávám písek a stránky má zkrabacené ze slané vody). Okamžitě mi učarovala. Mám ráda, když je příběh čtivý a živelný a naléhavý tolik, že máte pocit, jako by vystupoval ze stránek a přímo se vás dotýkal. Když máte pocit, že vám osobně na postavách záleží a nutně potřebujete vědět, jak to s nimi bylo dál. Dopředu bych si nikdy netipla, že se mi bude zamlouvat kniha o malých holkách, které spolu vedou žabomyší války o panenky, které vyrůstají v ševcovských dílnách mezi budoucími gaunery a mafiány, které bystře sledují veškeré dění kolem sebe a budují si ostré lokty, aby přežily ve světě, kde ženy mají možná poslední slovo, ale nikdo mu nepřikládá váhu.

Pro mě bude už napořád nejdůležitější díl číslo dvě, Příběh nového jména. Je to samozřejmě hlavně proto, že právě ten jsem četla na pláži v Torregavetě, kam se Lila jako čerstvá paní Carracciová vypraví dělat Eleně těžkosti, proto, že jsem ho četla jen kousek od domu, kde žila profesorka Galianiová, , proto, že jsem byla jen kousek od Amalfi, od Ischie, kde se odehrávaly další důležité momenty z knih. Nemáme možnost odjet do Bradavic nebo do Narnie, ale pokud se vaše oblíbená kniha odehrává na skutečně existujícím místě, sbalte se a vyrazte tam na dovolenou – zážitek z knihy se okamžitě stonásobí. Příběh nového jména je pro mě výjimečný i proto, že hlavní hrdinky Lila a Elena byly ve věku, ve kterém mi byly nejbližší a právě v tomhle období se mi – doufám – je podařilo nejvíc pochopit.

I když polemizování o tom, zda se mi vůbec podařilo aspoň špetku jejich rozhodnutí chápat, by bylo na dlouho. S kamarádkami jsme strávily hodiny a hodiny tím, že jsme dopodrobna rozebíraly každou větičku, každou reakci hlavních hrdinek a snažily jsme se jim přijít na kloub. Někdy jsme souznily víc, někdy míň. Někdy mezi námi bylo pochopení, někdy hašteření, někdy nevyřčené emoce, které třeba vyplavaly na povrch později. Jen další důkaz toho, jaké drobné nuance dokázala Ferrante do svých knih vložit. Taky jsme se nikdy nedokázaly všechny shodnout na tom, za kým stojíme – jestli jsme #teamElena nebo #teamLila, jak se hlásalo na sociálních sítích. Po dočtení posledního dílu věřím tomu, že si vybrat nemusíte. Někdo zavřel poslední díl, Příběh ztracené holčičky, s nepříjemným pocitem, že ani jednu z žen nelze chápat a obě dvě jsou protivné potvory bez vyšších cílů. Já jsem knihu dočetla na začátku letošního roku, byla jsem smutná, dojatá a připadalo mi, že bez čekání na další díl neapolské ságy můj knihomolský život trochu postrádá smysl. Věřím tomu, že ačkoliv byly činy hlavních hrdinek někdy odsouzeníhodné, byly vždy víceméně pochopitelné a že ten, kdo je bezmyšlenkovitě odsoudil, vidí svět zbytečně černobíle. A že se nepotřebujeme rozdělovat na týmy a fandit jen jedné hrdince, protože soucit si zaslouží obě.

Mně byla vždycky bližší Lila, možná právě proto, že byla prezentována hned od začátku jako ta “zlá” a “zkažená” a bylo to možná taky proto, že v Elenině zoufalém jednání jsem se víc poznávala (přiznejme si to, holky, že všechny jsme se někdy chovaly jako Elena). Lila podle mě měla víc důstojnosti, byla zahalená závojem tajemství až do posledních stránek posledního dílu a čím více knih neapolské ságy přečtete, tím jasnější vám je, jak moc se snaží se svým celoživotním prokletím bojovat. A jak je to marné.

Zuřivý křik, který se ozývá z Ferrantiných románů, se zdaleka netýká jen jednoho přátelství dvou žen – ačkoliv jestli existuje něco jako best of feministické literatury, tyhle knihy budou hrdě stát na stupínku vítězů. Hlavní linie je obalena spoustou dalších, menších příběhů z neapolských ulic a co víc, přináší vám komplexní pohled na to, jak se historické události od šedesátých od devadesátých let v Itálii dotýkaly jejích občanů, jak moc se politika vmísila do běžných životů, jaké dopady měla. Myslím, že se málo mluví o tom, že romány Eleny Ferrante jsou nejen o ženském přátelství, ale taky o hledání identity ve světě, který se rozpadá, o snaze přiblížit vám naprosto unikátní svět horkokrevných lidí s jinou mentalitou, o Itálii, o jejím postupném rozkladu zevnitř.

Vidíte, snažila jsem se, abych neskončila u toho, že budu opěvovat a velebit geniálnost Eleny Ferrante – jejíž skutečnou identitu už všichni známe, ale jelikož autorka několikrát zdůraznila, že si nepřeje být jmenována, necháme to být – ale stejně se mi to nepovedlo. Každá věta toho příběhu má svůj smysl, každá věta je vybroušena k dokonalosti, každá věta vás může potěšit, zranit, rozesmát, naštvat, rozplakat, nikdy nevíte. O Ferrantině tetralogii jsem přečetla spoustu článků a dva citáty jsem si uložila. Ten první zní: ,,Neapolská sága klade nepříjemné otázky o tom, jak žijeme, jak milujeme, jak se snažíme žít v tomto nesmírně nedokonalém světě.” To je podle mě perfektní shrnutí příběhu pro někoho, kdo o něm ještě nemá ani páru – a je to všechno, co potřebuje vědět, než se do něj pustí. Ten druhý citát říká: ,,Pokud jste nečetli romány Eleny Ferrante, je to, jako byste nečetli Gustava Flauberta v roce 1856…”, což, myslím, velmi jasně vyjadřuje důležitost těchto knih v dnešní době. Protože se musíme ohlížet do minulosti, abychom ji neopakovali, protože si musíme připomínat genderovou rovnoprávnost, aby se úplně nevytratila, protože potřebujeme číst příběhy, které pohnou naším světem, aby fantazie neumřela.

A já teď utíkám koupit letenky do Neapole.