Jak kurz vyhrát?

Jednoduše! Pomozte nám vymyslet originální emailovou adresu, na které vám můžeme pomáhat s vašimi knihomolskými problémy. V současné době používáme email helpdesk (zavináč) martinus.cz. A my se ptáme: Čím by se dalo nahradit slovo helpdesk, aby to byl milý, vtipný, český email, který budete do pole příjemce psát vždy rádi?

Pomozte nám zbavit se helpdesku!

Na jakou adresu byste nám chtěli psát? ______@martinus.cz? Autor nejoriginálnějšího nápadu od nás na konci týdne dostane víkendový kurz tvůrčího psaní, aby svou kreativitu mohl dále rozvíjet.

René Nekuda

René Nekuda vystudoval Literární akademii v Praze, několik let pracoval jako novinář, píše povídky a divadelní hry, cestuje po světě a o svých cestách také přednáší. Od roku 2011 profesionálně vyučuje tvůrčí psaní.

Malý kurz tvůrčího psaní

Máte chuť na sobě zapracovat, poznat různé přístupy k tvorbě, setkat se s podobně smýšlejícími lidmi, užít si spoustu legrace a zároveň poodhalit strukturu budování příběhů? Pak neváhejte a využijte moji nabídku kurzů tvůrčího psaní pro širokou veřejnost, které pořádá Literární akademie. Malý kurz tvůrčího psaní je víkendový intenzivní vhled do problematiky psaní – krátká cvičení, trocha teorie, diskuze a jedinečný zážitek. Vyzkoušíte si různé autorské polohy, odhalíte svůj vnitřní hlas a seznámíte se s podobně zajímavými lidmi jako jste vy! Kurz se uskuteční 13. až 14. července 2013  (sobota a neděle vždy 9:00 až 16:00).

Mám chuť se zvednout a jít si tu knížku dočíst do nějakého místního nonstopu, který by se podobal Severce, a po cestě tam, když si ponesu knihu v podpaží a budu počítat drobné na pivo, si budu říkat, že tam určitě bude barmanka. Lucka.

Vandam mi připomněl ty padlé hrdiny města, ze kterého pocházím já. Rudiš vykreslil stárnoucího samozvaného hrdinu tak skvěle, až mi připadalo, jako kdyby vychovával o tajných schůzkách mě. Popsal jednoto z těch chlapů, kteří mají vlastní svět a nemyslí to zle. Nejhorší věc na světě, nemyslet to zle. Nikdy neporozumí gravitačním zákonům, které jsou platné tak nějak pro všechny. Tak nějak. Padlí hrdinové, kteří se vymlouvají na jedno dvě životní vítězství a pak jen  chlastají a poučují ostatní o životě. Pěstmi. Levej hák, pravej hák, cajk. Jak říká Vandam.

Vždycky může vyhrát jen jeden. Takhle a ne jinak funguje svět. A když zkusíš někoho zmlátit, tak pochopíš, jak to funguje a nebudeš mít už potřebu dál pátrat a tápat. Někoho poučíš o životě a sám budeš taky poučenej.

A přitom ho Rudiš tak skvěle zlidští všemi těmi démony, které popisuje a vyhání si z hlavy, všemi těmi poučkami, které se snaží nacpat do hlavy svému synovi. Zlidští ho románkem s barmankou Luckou. Lucku už zlidštit nemůže, románek dvou ztroskotanců v zaplivané hospodě na Sevením městě je sám o sobě dost drásavý.

Kolik Severek v Čechách ještě je? Kolik Vandamů tam sedí nad svým pivem, usrkávají si té hořkosti a pokukují po někom, koho by mohli poučit o životě. Také dali kdysi někomu někde první ránu, která svedla jejich osud z hlavní cesty na vedlejší?

A pak to přijde. Pak někdo o životě poučí Vandama. A vás. Cítíte se stejně zmláceně. Ukradli vám hrdinu. A jen to všechno hrozně bolí.

Stejně jako při čtení knihy Konec punku v Helsinkách vás poslední stránky posadí. Ne na prdel. Hůř. Posadí vás na balkon, vedle kouřícího otce v nátělníku, na Národní třídu v roce 1989, do lesa pod jilm, na obrovský šutr. Všude tam sedíte. Zatíženi. Omráčeni. Se slanou marmeládou na patře.

A Rudišovi to nevadí, jako vždy, a tak knížku uzavírá i otevírá stejnou větou: Adolf Hitler mi zachránil život.

A vy dočtete tu poslední stránku a zbytek večera se ptáte sami sebe: Zachránil?

Národní třída

Klub osamělých rváčů. Hlavní hrdina, přezdívaný Vandam, vypráví příběh svých životních soubojů s městem, nedávnou minulostí a rodinnými démony. Drsná a zároveň melancholická novela ze sídliště, kde lidé a domy vzdorují přírodě i neodvratnému zániku. Nový Rudiš zasáhne čtenáře přímo na solar. Inspirováno skutečnými událostmi.

KNIHU MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.

Nedávno se světem roznesla ohromující zpráva – papež Benedikt XVI. abdikoval. Věřící i nevěřící byli touto informací zaskočeni. A to právem, vždyť tato situace nenastala v dějinách církve již řadu století. Najednou se uprázdnil stolec sv. Petra a jeho loď – církev – zůstala bez kormidelníka.

Ze všech koutů země se sjeli kardinálové, aby se chopili nelehkého úkolu – vybrat ze svého středu toho, kdo se postaví do čela římsko-katolické církve.

Média se plnila jmény možných kandidátů na římského biskupa, málokdo však očekával, že se novým papežem stane argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio. Po jeho zvolení se kromě jásotu z obsazení prázdného stolce objevily i projevy překvapení. Otázku, kdo to ten Jorge Mario Bergoglio vlastně je, si nekladli jen prostí věřící, ale i členové katolického duchovenstva. Ptáte-li se také, máte možnost získat odpověď díky knize italského novináře a znalce vatikánského dění Andrea Tornielliho.

Jeho dílo s názvem František, papež chudých nejdříve dokumentuje situaci okamžiku Františkova zvolení. Pomocí detailních popisů líčí Tornielli atmosféru na Svatopetrském náměstí po zhlédnutí bílého kouře z komína Sixtinské kaple – starodávného znamení úspěšné volby kardinálů.  Jeho pohled se však nesoustředí pouze na davy napjatých čekatelů dole pod bazilikou, ale i na samotného nově zvoleného papeže. Dozvídáme se o jeho emocích, o jeho rozhodnutí pro jméno František, o slovech, která pronesl z balkonu baziliky sv. Petra a o činnostech, jež vykonal po svém prvním vystoupení v roli Kristova náměstka.

Autor se nezastavuje jen u večera 13. března, kdy byl František zvolen, nýbrž i u běhu událostí, které tomuto aktu bezprostředně předcházely. Dotýká se procesu Benediktova rozhodování o odstoupení z Petrova stolce, popisuje událost Benediktovy abdikace, cituje jeho proslov ke kardinálům a sleduje i jeho odchod do ústraní. Barvité líčení několika zlomových dní v dějinách církve je vystřídáno životním příběhem Jorga Bergoglia.

Autor se soustředí především na ty okamžiky, které ovlivnily nynější jednání a postavení Františka – např. nutnost práce v již mladém věku, závažné onemocnění, setkávání se s utrpením, chudobou, diktaturou… Nakonec nám autor předkládá postoje Františka k několika palčivým problémům církve dnešní doby a ukazuje na možný směr, kudy se chce nový papež ubírat.

Dílo Andrea Tornielliho je velmi čtivé, a to nejen díky aktuálnosti líčených událostí, ale i díky literárnímu stylu, který pro své dílo použil. Na základě svých bohatých novinářských zkušeností nejenže se dokáže oprostit od popisování nadbytečných detailů, ale umí i propojit vyprávění s přímou řečí protagonistů.

Dílo je plné Františkových vlastních slov, na základě kterých si čtenář může vytvořit obraz o jeho zastávaných postojích a hodnotách, tedy nejen o biografických údajích tohoto nového papeže. Bohužel však není vždy zřejmé, odkud Andrea Tornielli tyto Františkovy citace čerpal, proto to může snižovat jejich věrohodnost a znemožňuje případným zájemcům dohledání celého Františkova projevu.

Pokud jsou mezi čtenáři i takoví, kteří kromě obsahu čtené knihy obdivují i její vzhled, pak by mohli stejně jako já ocenit pěkný obal díla Andrea Tornielliho. Kladně hodnotím vhodně zvolenou kombinaci barev – žluté a bílé, jež jsou vlastní městu Vatikán, a jejich doplnění o Františkovu podobiznu. Škoda jen, že je to jediná fotografie v celém díle. Věřím, že by vložením obrazové přílohy autor docílil ještě lepšího vykreslení popisovaných událostí. Za jisté minus považuji také ne příliš šťastný název knihy.

Přívlastek papež chudých, který Tornielli použil pro Františka, není vhodný. Vyvolává to ve mně dojem, že tento papež je určen jen těm chudým, kdežto ostatní se jeho ochrany těšit nemohou. Podtitul díla – život, myšlenky a slova papeže, který změní církev, mi připadá užitý předčasně. Jorge Mario Bergoglio zastává svou funkci Kristova náměstka jen pouhé dva měsíce, není tedy možné takhle s jistotou tvrdit, co plněním svého úkolu František udělá či neudělá.

Co říci na závěr? Kniha Andrea Tornielliho – František, papež chudých je zdařilé dílo, jež nám pomůže nahlédnout do událostí a samotné osobnosti nově zvoleného papeže. Pokud však je mezi potencionálními zájemci o její četbu ten, kdo by chtěl hlouběji proniknout do Františkových názorů na různé otázky či dozvědět se podrobně jeho životopis, pak mu doporučuji sáhnout spíše po jiném knižním zpracování než po tom Tornielliho.

František – Papež chudých

Jorge Mario Bergoglio – Život, myšlenky a slova papeže, který změní církev

Andrea Tornielli  ·  Vydavatelství: Ikar CZ, 2013

KNIHU MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.

Každý někdy pochyboval. Josephovi se to nestávalo. Nikdy, byl součástí války. Pěšec na bitevním poli v téhle zatracené skryté válce. Zabíjení lidí bylo to jediné, co znal, pro co ho vycvičili. Od 16 let, kdy začal s výcvikem, uplynula už nějaká doba. Od té doby se Joseph stal profesionálním zabijákem ukrytým mezi obyčejnými lidmi. Nikdy se neptal proč nebo pro co, ovšem červíček pochybností začínal hlodat. Která strana je ta dobrá a která zlá?

VŠECHNY VÁLKY MAJÍ SVÁ PRAVIDLA

PRAVIDLO ČÍSLO 1:

NEZABÍJET NEVINNÉ KOLEMJDOUCÍ

PRAVIDLO ČÍSLO 2:

NEZABÍJET NIKOHO, KOMU NEBYLO OSMNÁCT

PORUŠÍŠ-LI PRAVIDLA, STANEŠ SE LOVNOU ZVĚŘÍ

V této ukryté Válce panují tvrdá pravidla. Za jejich porušení existuje pouze jeden trest. Smrt. Děti paranoie je prvotina Trevora Shana, v níž se Joseph, hlavní hrdina, zpovídá své lásce, co prožil a proč je vše tak, jak je. Co bylo před ní, než se mu život otočil vzhůru nohama. Než poznal Marii a rozhodl se, že v této Válce nechce dál pokračovat. Proč je pronásledují „dobří“ i „zlí“ a kde je východisko?

Příběh se potácí na hraně klasického thrilleru s příměsí dystopie. Nečekejte žádné sci-fi nebo něco podobného. Protože, když se člověk zamyslí, všechno to může být reálné.

Hutný přímočarý příběh, ve kterém nechybí akce, krev, ale ani ta láska, pohltí nejednoho čtenáře a bude vás nutit neustále otáčet stránky.

Já popravdě řečeno tak nějak neustále váhám, na kterou stranu se přiklonit. Kniha to určitě není špatná a získá si nejednoho čtenáře. Každopádně mně to nestačí, nevím proč, asi nějaký můj vnitřní blok mi nedovolil si knihu pořádně užít, ale věřím, že vám se to povede. Možná by mne dokázal přesvědčit další díl, až vyjde. Kdo ví.

A paradoxně se mi u této knihy více líbila první polovina než druhá, jak bývá obvyklé. Takhle tu dle mého názoru máme další ne úplně špatnou knihu, na rozhraní thrilleru a dystopie s příměsí young adult. Právě na YA je tato kniha zaměřena a určitě si dokáže získat své čtenáře, kteří z ní budou nadšení. Ve mně zanechává zmatené pocity.

 Děti paranoie   

městské války na život a na smrt

Trevor Shane  ·  Vydavatelství: Mladá fronta, 2013

Od svých osmnácti let Joseph vraždil lidi kvůli něčemu, čemu věřil, ale co tak docela nechápal.
Tato Válka trvá věky, ukrývá se ve stínech, řídí se přísnými pravidly a bojují v ní proti sobě dvě naprosto odlišné strany: dobro a zlo. Jen se neví, která je která. Vojáci této Války se skrývají mezi obyčejnými lidmi a jejich činy jsou vydávány za nehody nebo akty náhodného násilí, takže nic netušící normální lidé si ani neuvědomují brutalitu, kterou mají na očích. Zabíjení lidí je to jediné, co kdy Joseph poznal, a ve svém oboru patří k nejlepším. Když se mu však jeden úkol nepodaří splnit, pošlou ho jeho nadřízení za trest na smrtelně nebezpečnou misi. Joseph se při ní seznámí s Marií a jeho krvavé poslání poprvé v životě ustupuje do pozadí.

Švédský režisér Lasse Hallström zfilmoval skvělý krimi román Hypnotizér. Ten byl nedávno uveden do kin, čeští diváci tak mají jedinečnou možnost nebát se jen nad stránkami knihy Larse Keplera, ale také v kinosálech. Pojďte si s námi zasoutěžit o knihy, audioknihy a lístky do kin!

Každý den budeme soutěžit o něco!

PONDĚLÍ 10.6.

O CO SOUTĚŽÍME: O pět lístků do kina!

OTÁZKA DNE: Začněme zlehka. Otázka není žádná. Dnes budeme chtít fotky! Tweetněte nám pod #zhypnotizovany, označte na Instagramu pod #zhypnotizovany či pověste na FB zeď fotku věci, osoby, zvířete atd., které vás dostávají a vždy “zhypnotizují”! Zítra oznámíme výherce, kterým okamžitě poputují lístky!

VÝHERCI: Věra Studeničová, Lenka Chalupníková, Marek Tesař, Markéta Stejskalová a Johanna Kovaczicz: pošlete nám adresu, kam můžeme lístky zaslat.

ÚTERÝ 11.6.

O CO SOUTĚŽÍME: O tři knihy Hypnotizér!

OTÁZKA DNE: Které nakladatelství knihu Hypnotizér vydalo? Nápovědu najdete zde.

VÝHERCI: ladislav.kroupa, konecna.barbora.HT a jjonas: pošlete nám adresu, kam můžeme lístky zaslat.

STŘEDA 12.6.

O CO SOUTĚŽÍME: O tři audioknihy Hypnotizér!

OTÁZKA DNE: Jak se jmenuje hlavní postava knihy? Nápovědu najdete zde.

VÝHERCI: LucieSteuerova, katka.rohoskova a libor.zila: pošlete nám adresu, kam můžeme lístky zaslat.

ČTVRTEK 13.6.

O CO SOUTĚŽÍME: O dvě knihy Hypnotizér!

OTÁZKA DNE: Kdo se skrývá pod pseudonymem Lars Kepler? Nápovědu najdete zde.

VÝHERCI: mara.vacha a weramarkova: pošlete nám adresu, kam můžeme lístky zaslat.

PÁTEK 14.6.

O CO SOUTĚŽÍME: O dvě audioknihy Hypnotizér!

OTÁZKA DNE: Jak se jmenuje herec, který hrál hlavní postavu ve filmu Hypnotizér? :)

VÝHERCI: marixx a Rozinajova.Jana: pošlete nám adresu, kam můžeme lístky zaslat.

Terezu Boučkovou známe především pro její nepřehlédnutelné romány a  jiné delší prózy − kniha Rok kohouta byla nejprodávanější českou knihou roku 2008 a dále kupříkladu Indiánský běh získal cenu Jiřího Ortena. Tentokrát ale Tereza Boučková zvolila formu, ve které ji čtenáři ještě neznají − krátké, minimalisticky psané povídky.

Lidé jsou různí, ve své podstatě fungují stejně, ale jejich představivost je jiná, stejně jako mango. O podobnou koláž chutí, vůní a příběhů se pokusili studentky a studenti Literární akademie pod vedením Reného Nekudy. Dvacet mladých autorek a autorů si představovalo mango. Možná ho tak trochu kradli, možná vykrádali, někteří dokonce znásilňovali v odšťavovači, aby nakonec umíchali speciální mangový koktejl.

Kniha Ti, kteří kradou mango obsahuje dvacet tři krátkých povídek. Jsou nápadité, mladistvé a plné elánu. Ale hlavně nejsou stejné, některé jsou velmi poetické, jiné připomínají akční film, v dalších najdeme erotiku a v jiných zase velmi realistické popisy prostředí.

V povídkách se často variuje jedno téma: mezilidské vztahy – láska v různých podobách, snaha o kariéru, vztahy mezi sousedy. Jen jednou je vypravěčem pes – v příběhu Veroniky Patočkové nesoucí  dvojsmyslný název Něco na zub. Občas se objevují i dětští hrdinové – ve velmi zdařilé povídce Na rybách Jany Rozehnalové čteme dialog dvanáctileté dívky a pubescenta – holčička je však protřelá, svět a jeho nástrahy dávno prokoukla a funguje jako třicetiletá dryáčnice. V posledním příběhu Petry Havlové je pak svět viděn dětskýma očima a tento pohled je konfrontován s viděním dospělého.

Právě tímto způsobem lze knihu vnímat – jako přestup z jedné stanice do druhé, jako to, že přece víme, že máme být dospělí, ale že se nám nechce. Chceme si všímat malých detailů okolo sebe a jejich nuancí (ať je to hovor nebo jízda na kolotoči), které tak dobře dokážou rozezvučet struny fantasie.

A tak se dostáváme do fantaskní krajiny v nějaké exotické destinaci, kde pouze žena s hysterickou slepotou uvidí kočku, která krade mango, nebo na pavlač mezi dvě hádající se sousedky či na moravskou vesnici. A všude přichází příběh.

Někdy s velmi ostře postavenou pointou, jindy lyrický, ale přesto osobitý. Osobně bych chtěla odeslat pohlednici a změnit osudy lidí, přijít oblečená jen v kabátě pro koláčky nebo vypustit fámu nakoupením syrečků a okurek. Spolu s autorkami a autory povídek si to mohu představovat.

Speciálně za zmínku pak stojí povídka Potápka Jakuba Černíka. Zatímco ostatní texty vyprávějí, tento jde dál. Ať intertextovými přesahy, tak barvitým metaforickým jazykem. Příběh s sebou nese kafkovskou atmosféru, kterou známe např. z Popisu jednoho zápasu, i potemnělou absurdnost.

Musíme velmi obdivovat, jak jsou autoři jazykově vyspělí, zvládají mluvu různých skupin obyvatel. „Ahojky, co dělá můj čumáček? Moc tě lovískuju ))),“ můžeme číst přeslazenou sms zprávu v povídce Pyškot. Neujdeme ani střetu kultur – muslimské a naší: „Neposrala ses náhodou? Už byl fadžr. Celej den budu mít hlad, a to jen kvůli tobě!“

René Nekuda pojímá knihu jako časosběrný dokument, sbírá manga, která se urodila během jeho hodin tvůrčího psaní. Nyní je čtenáři představuje v jednom košíku. Projekt je to zdařilý a doufejme, že bude pokračovat. Bylo by zajímavé, kdyby v něm pokračovali i titíž autoři.

Za zmínku rovněž stojí, že kniha vychází v elektronické podobě. Doba si žádá pokrok. Nejinak tomu bylo v minulosti, mladá generace vždy potřebuje svou platformu. Velká kamenná nakladatelství prodávají občas knihy jako jogurty či salámy v Tescu. Ale kniha není salám. Když už, tak je to mango.

Tak co, vyberete si svoje mango, nebo je zhltnete všechna?

Ti, kteří kradou mango   E-KNIHA

Dvacet mladých spisovatelů a spisovatelek si představovalo exotické ovoce – mango. Hledali inspiraci ve svém životě, skládali písmenka do uzavřeného celku, zkoušeli žít životy svých literárních postav,házet jim pod nohy konflikty a vymýšleli zajímavé pointy. Sbírka vznikla pod vedením Reného Nekudy, pedagoga kurzů tvůrčího psaní na Literární akademii. „Knihu vnímám jako dokument začínajících českých autorů – čeho si ve svém okolí všímají, co v sobě řeší za témata, případně o rádi čtou. Dohromady tvoří pestrobarevnou sbírku, která by měla potěšit, rozesmát či donutit k přemýšlení širokou škálu lidí.

E-KNIHU SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.

Komu pošleme galaktický ručník a čtení na cestu?

Vybrat tři fotky z toho množství skvělých stopařů, bylo těžké! Ale nakonec se povedlo. Prosíme stopaře Jakuba Müllera, Jakuba Vaňka a Victorii (UkuleleMagoria), aby nám ohlásili svou polohu ve vesmíru, ať máme kam poslat ručníky!

Řekli jsme si, že tři jsou málo, takže…. Prosíme také Lukyho (Virus_3000), Martina Krapku a Petra Čmerdu také o nahlášení polohy své mateřské lodi, pošleme nějaké pěkné čtení na cestu!

Jak jste stopovali vy?

První Towel Day se pořádal v roce 2001, dva týdny poté, co 11. května zemřel Gouglas Adams. Poté se celá akce masově rozšířila po celém světě a nyní chodí nadšení fanoušci 25. května po městech s ručníky na ramenou a vyčuhujicími z brašen. 

I tento rok budeme soutěžit o skvělé ceny! Pošlete nám svou stopařskou fotku s ručníkem, buď na Twitteru či Instagramu pod hashtagem #rucnikovyden nebo nám ji dejte na zeď na Facebooku.

Co máme pro nejoriginálnější stopaře?

3 x galaktický ručník

3 x skvělé knížky

Hrajeme až do dnešní půlnoci!

Těšíme se na vaše stopařské fotky!

Deštivá sobota je ideální den na to, abyste ji celou prostopovali!

Co byl zlomový moment, kdy sis řekl, že napíšeš knihu?
Nemám pocit, že mám zlomový moment. Život se mi děje nějak postupně. Nevím, co přesně to bylo. Asi kvůli tomu, v čem jsem vyrostl, mi vadí plýtvání, a nejvíc mi vadí, když se plýtvá lidmi. Jak může někdo dělat něco, co nemá rád? Já jsem v tom systému vyrostl, a proto jsem to sám dlouho neviděl. Ale mám něco vevnitř, co mě začalo budit, abych se tím zabýval a přicházel s řešeními. Myslím, že ta kniha je jen součástí mé snahy s tím něco dělat.

Většina autorů píše proto, že má potřebu něco sdělit světu, nebo ho změnit.
Nevím ani, jestli to dělám pro svět, nebo pro sebe. Asi pro sebe, abych si srovnal myšlenky. Uvědomuju si, jak moc ovlivňují rozhodnutí ostatních naše myšlenky. Sedíme, protože ostatní sedí. Tenhle systém mi nedělá dobře. Přijde mi nešťastný a nezdravý.

Peníze, nebo život. O čem bys řekl, že to vlastně celé je?
Pro mě je to o tom, jak si vytvořit práci, která je založená na tvých přednostech. Pokud jsi v něčem dobrá a to téma tě přitahuje, můžeš si začít vytvářet práci, kterou budeš žít. Nemusíš k tomu být freelancer, můžeš si tu práci vytvářet v i ve firmě, která je natolik otevřená, že co a jak budeš dělat, nechá na tobě.

Jak to, že jsi s tímmhle stylem myšlení vydržel tak dlouho v korporátech?
Strašně dlouho mi nic nedocházelo. To je jedna z věcí, která mě fascinuje: Jak snadno je člověk zmanipulovatelný, aby myslel určitým způsobem. V některých firmách máš pocit, že děláš pro nejlepší firmu na světě, že měníš svět. A přitom třeba zadlužuješ lidi. Když děláš v kanceláři v marketingu, tak to nevnímáš. Prostě jedeš: baví tě to, máš velký auto, chodíš na VIP akce, plácají tě po zádech a přijdeš si jako mistr světa.

Někomu to takhle ale opravdu vyhovuje. Ale tys to dotáhl dost daleko, než ti to došlo. To jsi to přece musel lámat přes koleno, ne?
Víš, jak se říká, že tě „něco vykolejí“? My lidé jsme kolejová vozidla, máme nastaveného autopilota. A moje kolej byla odmalička to, že se mám učit, makat a daleko to dotáhnout. Nikdy ne jen tak sedět, furt jsem musel něco dělat. A když pořád jen děláš, tak nemáš čas přemýšlet. A takhle prostě nesedíš a děláš 30 let. Až tě pak najednou něco zpomalí, většinou nějaká nemoc nebo krize středního věku, a ty se konečně zamyslíš. Říkáme si homo sapiens (sapiens = moudrý), ale moc moudří nejsme. Lítáme do kosmu, vyrábíme chytré telefony, ale pak děláme se svými životy absolutní blbosti.

Každý má také obrovskou zodpovědnost − zodpovědnost a svoboda jdou ruku v ruce. My svobodu všichni umíme, když nás druzí nechají.

Pojď si chvíli povídat o argumentech lidí, kteří s tou myšlenkou nesouhlasí.
Často se mi stává, že když si s někým sednu a povídáme si, tak zjišťuju, že předtímm jsme zůstali jen u slov. Že se sice něco jmenuje svoboda, ale pro každého z nás to má jiný význam. Abychom si porozuměli, tak si potřebujeme popovídat. Jsme součástí kultury, která učí, že práce je zlá nutnost, že se nejdřív pracuje a pak se baví, že je to něco nepříjemného. Potom uvěříš, že práce je dobrá a špatná. Práce tvoří nás samé – mám dobrou práci, jsem hodnotnější. To jsou miliony věcí, ve které nás naše kultura nutí věřit. Takže pokud jen zaslechneš ta slova „svoboda“, „zábava“ a tak dále, tak si asi musíš myslet, že to, co říkám, je zcestné. Jaké jsou vlastně argumenty?

Že člověk, který kope vedle dálnice příkop, nikdy nebude chodit do práce rád.
Jasně. Pokud se díváš na práci jako na dobrou a špatnou, a že těžká práce je špatná práce, tak ano. Pakliže se na práci díváš jako na součást toho, co děláš, a děláš to proto, že v tom vidíš smysl, tak tě to bavit a hlavně naplňovat může. Já bych někdy daleko raději kopal kanály místo neustálýho zírání do počítače.

Možná je to tím, že informace o těch 10 000 hodinách, které máš mít odpracováno na to, aby ses začal svou vášní živit, nezaznívají dost často a dost nahlas.
Ano, to tam mnoho lidí už nevidí. Je nutné stále připomínat, že se to nestane zítra a že vůbec nejde o to stát se milionářem. Důležité je dělat to, co máš rád, dělat to dobře a uživit se tím. I když pro každého znamená „uživit se“ něco jiného. Každý má také obrovskou zodpovědnost − zodpovědnost a svoboda jdou ruku v ruce. My svobodu všichni umíme, když nás druzí nechají.

Proto, aby se člověk v práci mohl věnovat tomu, co má opravdu rád, je třeba “umět zodpovědnost”, tedy dokázat se řídit sám. Ve svobodném světě si všichni děláme, co chceme a co nás baví, a někde se střetáváme.

Opravdu si myslíš, že je to pro každého? Mně občas přijde, že je to opravdu jen pro určitou „kastu“.
Myslím, že existují dva druhy výchovy. V jednom přístupu vedeš děti k poslušnosti, tj. k pod-řízenosti. To je systém, ze kterého jsme  většina z nás vzešli. Druhou možností, která je stále častější, je důraz na zodpovědnost a tedy sebe-řízení. Já si myslím, že proto, aby se člověk v práci mohl věnovat tomu, co má opravdu rád, je třeba “umět zodpovědnost”, tedy dokázat se řídit sám. Bez potřeby hledat si šéfa a toho poslouchat. Ve svobodném světě si všichni děláme, co chceme a co nás baví, a někde se střetáváme. Teď je to nějaká malá skupinka, subkultura, ale to se bude rozmáhat. Dnes je těchto lidí menšina, takové subkultury – v našich životech např. kolem HUBu, svobodnějších firem, ale bude jich víc.

Ty lidi většinou nespojuje jen schopnost se sám řídit, ale většinou taky alternativnější a vědomější způsob života.
To je pravda. Letos jsem si dal za cíl vyhnout se supermarketům. Rád bych si našel drobné zemědělce a výrobce, od kterých si budu všechno kupovat. Samozřejmě, že občas skončíme v Bille, ale snažíme se. Myslím si, že když něco uděláš sama, tak jsi daleko šťastnější, než když to konzumuješ. Když si uděláš chleba, tak chutná daleko lépe než ten koupený. Když si zazpíváš, tak je ti lépe, než když si hudbu pustíš. Když si zahraješ fotbal, je ti lépe, než když se na něj podíváš v televizi. A tak se poslední tři roky snažím dělat zavařeniny, péct chleba, chtěl bych se naučit dělat domácí těstoviny a tak dále.

Děti vychováváš taky jinak?
Ano, snažíme se je provést alternativním školstvím, Valča chodila do školy s waldorfským systémem, teď chodí do Montessori školy. Taky mi děti říkají křestním jménem, neoslovují mě táto. Chtěl jsem, aby mi byla zachována ta hlavní role, kterou je Tomáš. Abych zůstal sám sebou i s těmi dětmi. Tak jsem požádal své okolí, aby mi před dětmi říkali Tomáši a prostě to tak děláme. Holky mi říkají Tomík a nepřijde jim to vůbec divné.

Radíš lidem, aby si našli svůj důlek. Ale co bys dělal ty, kdyby ses nevěnoval šíření těchhle myšlenek?
Zatím jsem nikdy neměl potíž vydělat peníze. Akorát posledních deset let vidím svět přes optiku, která říká, že nechci “vydělávat peníze”. Chci dělat něco, co je užitečné a smysluplné, co mě pálí a co mě baví. V dětství jsem byl veden k tomu, abych pomáhal slabším. Uživil bych se asi i při řešení jiného problému, třeba bych se věnoval tomu, že se v Praze nedá pořádně žít, když jsi vozíčkář.

Inspiroval ses někde v zahraničí?
Já jsem samouk. Jsem hodně nekompromisní. Chci být jen s lidmi, se kterými sdílíme pohled na věc. Přijde mi, že jsem se nejvíc naučil od jiných kultur. Moje maminka je relativně svobodomyslná, je hodně mimo systém. S tátou se vždycky snažili cestovat. V 18 letech mě vystrčili do Ruska, kde je prostě úplně všechno jinak. Najednou si sám rozhoduješ o svém životě, jsi v Moskvě, kde ti jde o kejhák. To je škola života. Pak začneš jezdit do Afriky, do Holandska… Najednou vidíš, že to vše nemusí být tak, jak ti tady říkají. A když tě tohle takhle vykolejí, tak se na svět už nemůžeš dívat stejně jako lidé v té skupině, ze které pocházíš. Ale všechno se mění.

Na dost prezentacích, možná na všech, máš na slidech své děti. Nebude jim vadit, že je takhle medializuješ?
Já mám rád, když jsou věci osobní. A taky nevím, co jiného bych lidem předal, než svůj osobní příběh a pohled na věc. Mám to asi z dětství. Neumím si vymýšlet nebo lhát.

Z dětství?
Když mi bylo šest let, tak jsem zapálil školu. Vždycky mě fascinoval oheň. V pátek jsem čekal na jiskřičky a škrtal jsem si sirkama. To ale přestala být po chvilce zábava, takže jsem si našel nějakou niť od ručníku a zkusil ji zapálit. Pak jsem si šel umýt ruce, a když jsem se vrátil, tak to celé hořelo. Od botníku chytl druhý botník, věšák a tak dále. Začal jsem to hasit, popálil jsem si ručičky, ale uhasil jsem to. Doma jsem vyprávěl, jak hořela škola a jak jsem to celé zachránil, a okolí ze mě udělalo hrdinu, pochválili mě. V pondělí ovšem přijela VB, dali mi tři otázky a hned bylo jasné, jak se to stalo. Tenkrát se mi zhroutil svět. Osmáci mě plácali po zádech, ale jinak jsem dostal strašnou sodovku. Takže od té doby si nevymýšlím a nelžu.

Peníze, nebo život

Jak přestat vydělávat na život a začít i v práci žít?

Tomáš Hajzler  ·  Vydavatelství: PeopleComm, 2013

Podle všeho je to případ až osmi z deseti lidí v moderním světě. Navíc se zdá, že přituhuje. Peníze, nebo život? s podtitulkem “Jak přestat vydělávat na život a začít i v práci žít?” je kniha o tom, proč je to tak časté a co s tím. O tom, jak si vybudovat pracovní život na vlastních přednostech, na tom v čem je člověk dobrý, co ho opravdu baví a co je pro druhé lidí užitečné. O tom, jak se jinými slovy, živit tím, co člověka opravdu naplňuje.

KNIHU SI MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.