Strážce sadu: Kniha, kterou budete muset číst pečlivě

Románový debut Cormaca McCarthyho byl napsán v roce 1965.  Krátce po jeho vydání, dílo dostalo cenu Nadace Williama Faulknera a Cormac McCarthy byl označen jako Faulknerův nadaný následovník. Děj se vrací do roku 1933, do doby po občanské válce, kdy v Knoxvillském okolí pomalu mizí historky o černošských čarodějnicích a indiánských šamanech. Dostává se až do roku 1948, kdy jediné, co zůstává, jsou města a jejich státní správa, která bojuje s obyvateli nezávislých hor a lesů.

Suchá silnice, na ní chodec, kterému se prach usazuje do záhybů kalhot. Kenneth Rattner, stopař, násilník s pochybnou minulostí. Deštivé ráno na benzínce, Marion Sylder nasedne do auta, na zadní sedačce sedí nechutný, pochybný muž. Nechce odejít. Silnice nad lesem, dvě uplakané děti sdělují starci, že je v jezeru mrtvola. John Wesley, chlapec, co se poflakuje po okolí. To jsou jedna z mála fakt, která nám autor nabídne.

Typický McCarthyho styl, tentokrát vyhnaný do dokonalosti. Strážce sadu, stařík, který si kdysi snažil vydělávat pěstováním broskvoní, dnes bydlí v údolí Red Branch, na úpatí Červené hory v okolí Knoxvillu. V místě drsném, ale klidném, jako je on sám a jeho starý pes. Už léta pozoruje přírodu a chápe všechny její procesy. V jezeře za jeho domem nachází mrtvolu. Stařec se stává strážcem těla, spravedlnosti a svobody. Po symbolických sedmi letech se snaží prostřílet nádrž, aby vlna tělo definitivně odplavila. Zrovna v ten okamžik se vášnivý motorista Marion Sylder zřítí ze silnice přímo do jezera. Smrad z domácky vypálené whisky. Z vraku auta mu pomůže chlapec jménem John. Za nedlouho vše začínají vyšetřovat dva policisté.

Vyprávění je uvozeno symbolickým prologem o kácení stromu, který prorostl plotem. Je rozděleno na čtyři oddíly pokrývající různá období. Strážce sadu je pohled do každodenní lidské existence. Pohled do tří věků člověka – chlapce, muže a starce. Ženská role je zde podřadná, moc se nevyskytuje, není podporou hlavním postavám, ani jejich překážkou.

Chlapce se snaží vychovat muž i stařec zároveň. Realistické vyprávění se tak dostává od chytání ryb a mývalů, do symbolického, až mýtického světa pověr a legend. Sylder učí chlapce stražit pasti, zatímco stařec mu vypráví o „kočičích strašidlech“ – pumách, které se v údolí v dávných dobách vyskytovaly. McCarthy proti sobě staví dřevo a kov, chodce a řidiče, oheň a vodu, které jsou obě v jednu chvíli obsahem opojné whisky. Dotkne se indiánských tradic i černošského čarodějnictví. Autor popisuje tajemně, bez zbytečných jmen a popisů. Postavy jednají podle své vůle a příroda se jeví tak, jak v ní stojíme. Pokud někoho potkáme v baru U Zelené mouchy, jsme opilí. V lese při letní noci nevidíme vlastní ruku, mávající před obličejem. Nejsou uvedena žádná zbytečná jména. Vše je naznačeno v krátkých úsečných dějích, které jsou poskládány rámcově. Někdy se objeví starcova vzpomínka, která je graficky oddělena kurzívou. To vše vede zmateného čtenáře ke konci, který je v momentě vysvětlen jedním z vyšetřovatelů. Postavy zmizí stejně náhle, jako se objevily.

Četla jsem od McCarthyho více knih a všechny mě zaujaly. Jeho styl vyprávění, bez používání uvozovek v přímé řeči, nejasné obrazy jakoby promítané na němé filmové plátno, tajemno snoubící se s hnusotou, stagnace po hledání smyslu v dnešním zchátralém světě, to vše nechybí ani ve Strážci sadu.

Je to těžká četba, za osudem pár lidí se skrývá zaoceánský způsob myšlení a obrovský kus americké historie. Musíte číst opravdu pečlivě a všechny detaily si pamatovat, jinak nedojdete ke konečné nirváně pochopení. Některé věci nám, Evropanům, uniknou, k tomu slouží vysvětlující doslov Aleny Dvořákové o historii Knoxvillského okolí.

McCarthy píše nejasně o jasných věcech, je potřeba ho vnímat.

Strážce sadu