Simona Monyová se vrací. Tentokrát ji čteme jinak

Minisérie na Oneplay vrací Simoně Monyové humor, ambice, rozpory i vlastní hlas a nás vybízí, abychom znovu otevřeli knihy, které jsem i já osobně dlouho odkládala do pomyslné poličky s nápisem “ženská literatura”, kam dřív v knihovnách a knihkupectvích spadaly autorky jako Betty MacDonald nebo Halina Pawlowská.

Seriál, který nechtěl vytěžit tragédii

Nejdřív jedna důležitá věc: Monyová není seriál o vraždě. Je to seriál o ženě, kterou by vražda neměla úplně definovat.

Příběh Simony Monyové samozřejmě obsahuje všechno, co by mohlo svádět k laciné true-crime podívané: slavnou spisovatelku, zdánlivě úspěšný život, toxický vztah a tragický konec. Tvůrčí tým se ale už na začátku rozhodl, že právě takovou cestou nepůjde.

Režisérka Zuzana Kirchnerová zdůrazňovala, že nechce příběh exploatovat prostřednictvím násilí a krvavých detailů. Kreativní producentka Klára Follová zase vysvětlovala, že cílem nebylo ukázat Monyovou pouze jako oběť, ale jako silnou, činorodou a někdy také komplikovanou ženu: matku, partnerku, podnikatelku, autorku i člověka toužícího po lásce a uznání.

Co na Monyové bavilo tolik čtenářek?

Simona Monyová napsala téměř třicet knih. Publikovala rychle, psala přístupně a nijak se netajila tím, že chce své čtenářky především vtáhnout do příběhu. Její romány se točí kolem manželství, nevěry, mateřství, sexu, stárnutí, ženského přátelství, rodinných očekávání i drobných každodenních bojů o moc.

To může na první pohled vypadat jako běžná výbava vztahového románu. Jenže Monyová měla dar zachytit okamžik, kdy se zdánlivě banální situace přestane jevit banálně.

Poznámka tchyně, která byla údajně míněna dobře. Partnerův vtípek, po němž se směje jen on. Únava, kterou okolí považuje za ženskou samozřejmost. Mlčení u stolu, v němž už je schovaný celý rozpad manželství.

Monyová psala o každodennosti, ale zajímaly ji trhliny pod jejím povrchem.

Její postavy přitom nejsou vzorné hrdinky určené k bezvýhradnému obdivu. Bývají žárlivé, unavené, ješitné, zamilované do nesprávných lidí a schopné velmi špatných rozhodnutí. Právě proto působí povědomě. Neříkají nám, jak správně žít. Spíš nám dovolují zahlédnout, co všechno si člověk dokáže namluvit, když se bojí samoty nebo touží po lásce.

Je fér říct, že dílo Simony Monyové není vyrovnané. Psala ve vysokém tempu, některé zápletky stojí na výrazných typech, jinde vítězí rychlost a čtenářská účinnost nad stylistickou jemností. K její tvorbě proto nemusíme přistupovat jako k nedotknutelnému pokladu, na který literární věda trestuhodně zapomněla.

Zajímavější je jiná otázka: Proč se knihy o ženské každodennosti tak snadno považují za méně důležité?

Určitě můžeme ale Monyovou číst jako autorku, jejíž knihy fungují také jako společenský archiv. Zachycují představy o manželství, ženské roli, kráse, úspěchu a rodinném štěstí v době, kdy se o emoční práci, citové manipulaci nebo partnerské kontrole mluvilo podstatně méně než dnes.

Popularita nemusí automaticky znamenat literární velikost. Rozhodně ale znamená, že se autorce podařilo zachytit něco, v čem se velké množství lidí poznalo.

Kde s Monyovou začít?

• Tchyně a uzený…
  Pro čtenářstvo, které chce nejprve ochutnat autorčin humor, ironii a cit pro rodinnou mikropolitiku. Kniha ukazuje, jak snadno se “dobrá rada“ promění v nástroj kontroly.

• Matka v krizi
  Mateřství bez instagramového filtru. Únava, chaos a pocit, že všichni ostatní to zvládají lépe – ideální ukázka Monyové v její odlehčenější poloze.

• Deník citového vyděrače
  Ostřejší čtení o manipulaci, sebestřednosti a vztahu, v němž jeden člověk neustále přepisuje pravidla ve svůj prospěch. Kniha pro všechny, kdo v literatuře rádi hledají red flags dřív, než je objeví postavy.

• Srdceboly
  Nejtěžší, nejtemnější a pravděpodobně nejdůležitější titul. Psychologické drama o kontrole a partnerském násilí, které ukazuje jinou Monyovou než její známější vztahové komedie. Počítejte však s obsahově náročným čtením.

Proč ji číst právě teď?

Protože jazyk, kterým o vztazích mluvíme, se proměnil, ale mechanismy popisované v jejích knihách nikam nezmizely.

Dnes častěji používáme výrazy jako citové vydírání, manipulace, izolace nebo ekonomická kontrola. Umíme lépe rozpoznávat takzvané red flags a víme, že násilí nemusí začínat ranou. Při návratu k Monyové proto v jejích textech můžeme uvidět vrstvy, které původní recepce překryla nálepkou oddechové četby.

Zároveň se příliš nezměnil tlak na ženy, aby byly současně skvělými matkami, partnerkami, profesionálkami, milenkami, hospodyněmi a sebevědomými bytostmi, které si navíc musejí celý ten cirkus náležitě užívat. Jen jsme k němu přidali nové aplikace, nové kosmetické rutiny a sofistikovanější slovník seberozvoje.

Simonu Monyovou nemusíme nekriticky zbožňovat. Měli bychom ji ale konečně číst bez blahosklonnosti a bez toho, aby poslední kapitola jejího života přepsala všechny knihy, které napsala před ní.