Amsterdam: Divadlo na papíře

8.06. 2012

Recenze

Čekal jsem divoké studentské pitky. Vraždy, pokles morálky. Drogy a sex. Tohle všechno ve mě vyvolá představa Amsterdamu. Vzpíral jsem se tempu knihy. Hltal prvních pár stran a čekal kdy začne nářez. Kdyby mi někdo řekl, že budu 160 stran číst 2 dny vysmál bych se mu. To zvládnu za půl hodiny před zkouškou. Ale Ian McEwan je jako hráč na flétnu. Nenásilně mě přivedl na své vlastní tempo. Přestal jsem překotně hltat strany a ponořil se do klasické hudby a zraněné mužské duše.

Molly. A čtyři muži, které milovala. S jednoduchým popisem smrti mě opustila na první straně. Přesto celou knihou prochází a sleduje všechny postavy na každém jejich kroku. Co chvíli na ni narážím znovu a znovu. Na Molly. Na obdiv k jejímu životnímu stylu. Na útěchu. Klid. Žena jako vyvažující element mužské duše.

Velká kniha nemusí být velká. Ani ne kniha, spíš knížka. Ani román. Ani novela. Mnohem víc připomíná divadelní hru o pěti dějstvích. Stránkováním i dějem. Hlavní postavy, dva blízcí a dlouholetí přátelé se po smrti své společné přítelkyně ocitnou sami se svým přátelstvím. Jako hodinový stroj bez jednoho ozubeného kolečka ztrácí se i řád. Drobné pochybnosti, strach ze smrti, dávno zapomenutá žárlivost a touha po úspěchu začnou pomalu cestu do záhuby.

Jako v divadle na velkolepé tragédii jsem sledoval stránku za stránkou svět bez ženského elementu. Osamocené stárnoucí muže a jejich poslední pokusy splnit si své velkolepé životní sny. Hudebního skladatele, který se chce zapsat do dějin svou symfonií, šéfredaktora bulvárního plátku ve snaze o vydání, o kterém se bude učit v hodinách žurnalistiky.

Jako v divadle na velkolepé tragédii jsem se pomalu spolu s postavami dostával k Amsterdamu. Ne k městu drog, ale k starobylému úctyhodnému místu, kde se hlavní postavy setkají v závěrečném dějství ke grand finale.

Myslím, že si Bookerovu cenu Ian McEwan plně zaslouží. Kniha není o událostech, ale o ději uvnitř. Po přečtení neodcházím okouzlen akční střílečkou z kina. Vycházím s rozvážností z barokního divadla plný dojmů a pocitů a v uších mi zní Beethovenova devátá symfonie. A je to příjemná změna.

Amsterdam