V neznámém městečku kdesi v Missouri se začaly odehrávat podivné vraždy. Někdo tam unesl a zabil dvě malé holčičky. A vytrhal jim všechny mléčné zuby. Zdá se mi, že si mě knížky s poněkud zvráceným příběhem v poslední době samy vyhledávají. A tohle je tedy zvrácené hodně. I přesto ovšem knížka patří do takzvaného unputdownable. Je to strašně čtivé. Ostré předměty neodložíte, dokud je nedočtete.

Případ dostala za úkol zdokumentovat jedna chicagská reportérka z nepříliš úspěšného deníku, který doufá v sólokapra. Camille ve Wind Gap vyrůstala a trvale ji to poznamenalo. Vrací se do svého rodiště, aby zjistila něco víc o domněnkách tamní policie, která nad tím vším jen krčí rameny. Autorka svému čtenáři během pátrání mladé reportérky přibližuje neuvěřitelný svět missourských boháčů žijících ve vyšperkovaném světě plném falše a nepochopení. Zoufalství a nářků. Nezvladatelných obsesí a temných tajemství. Všechno změní jedna úderná věta.

Ze začátku mi to vůbec tak drsné nepřišlo a říkala jsem si, že je Stephen King asi trochu srab, když tvrdí, že se přistihl, že se hrozím posledních třiceti stran, ale nedokázal jsem přestat obracet listy. S tou čtivostí měl nicméně pravdu už od začátku. Taky jsem se od toho nemohla odtrhnout.

Díky krátkým a ostrým větám příběh šlape opravdu dobře. Napomáhá tomu i fakt, že se autorka Gillian Flynnová nesnaží zbytečně zabíhat do vedlejších epizod a soustředí se celou dobu na hlavní linii příběhu. Žádné okolky, žádné zbytečné popisy. Jasně a stručně.

Tíživé prostředí malého městečka pořád není důvodem k tomu, aby všichni knihu označovali jako to nejděsivější, co bylo za poslední měsíce vydáno. Všechno se to ovšem zvrhne jedinou údernou větou: Já se totiž řežu, víte. Hlavní hrdinka Camille své tělo pokrývá slovy. Vyřezává je do kůže. Všechno, co jste přečetli až do téhle věty, najednou získá jiný, děsivější rozměr. A je to horší a horší. Zamlouvalo se mi ovšem, že pro každou postavu vytvořila spisovatelka její vlastní „druh“ sebepoškozování. Nejsou to vždycky jen takové „velké“ hrůzy jako vyrývání si slov do kůže. Někdo si třeba trhá řasy a nechává je v malých kupičkách, jimž pak jeho děti přezdívají „vílí hnízdečka“. V kontextu vám to pak ale přijde snad ještě horší.


Reportérku Camille máte díky tomu všemu chuť obejmout a uvařit jí nějaké pořádné vegetariánské jídlo. Chtě nechtě mi byla sympatická. Charaktery všech postav jsou víceméně dobře odhadnutelné a u Camilliny matky Adory už od začátku příběhu tušíte, že to tak nějak všechno začíná i končí právě u ní. Právě k literárním hrdinům se ale váží i všechny zápory v knize. Tak například mě docela štvalo, že Camillin nevlastní otec byl naprosto nepotřebná a nevyužitá postava. Očekávala jsem od něj víc.

Stejně tak i jediný podezřelý John, bratr jedné ze zavražděných holčiček. Chtěla jsem víc. Zdálo se mi, jako by u něj Flynnová tak trochu balancovala na hraně − chtěla, aby byl podezřele vnímavý a citlivý, ale nedotáhla to do konce. Byl tedy tak nějak podivný se všemi těmi svými pocity a pláčem, ale zase ne tolik, aby mě to nějak zaujalo. Všechny scény s ním mi přišly nepříjemné, asi jako když vás po zmrzlině studí zuby.

Napětí do poslední stránky

Na druhou stranu musím autorku pochválit za to, že jsem ani na minutu  nepochybovala, zda je to, co hlavní hrdinka prováděla, přímo úměrné její výchově. Bylo. Jednoznačně. Je tu perfektně vidět, jak výchova může převážit nad přírodou. Ale připadalo mi nepříliš uvěřitelné, že Camille všechno tak dlouho docházelo. Jasně, je to kvůli příběhu. Všechno má svůj čas. Ale i tak jí trvalo nečekanou spoustu let, než si dala dvě a dvě dohromady a zjistila, co se v tom prapodivném, na první pohled dokonalém missourském světě vlastně děje.


Nakonec jsem pochopila i pocity Stephena Kinga. Posledních třicet stran je vážně odporně děsivých. Četla jsem je v noci a intenzivně vnímala každé šustnutí v domě. Autorka vás do poslední stránky nenechá vydechnout − jakmile se totiž všechno vyjasní, udeří znovu, naprosto nečekaně. A kupodivu to není ani trochu přitažené za vlasy, dává to vlastně ještě mnohem větší smysl než ten „předchozí“ závěr, u kterého jste si řekli: dobře, fajn, tak by to mohlo být. Po dočtení poslední stránky si ale říkáte: Jasně! Přesně takhle to je!

Ostré předměty

Gillian Flynnová · Vydavatelství: Knižní klub, 2013 · Edice: Světový bestseller

Stěží si představit hrůznější zločin než uškrcení malé holčičky. Zapomenuté missourijské maloměsto Wind Gap se ještě nevzpamatovalo z jedné brutální vraždy, a už je tu další, stejně strašná a nepochopitelná. Proč nevinné dívky? A proč jim vrah vytrhal skoro všechny zuby? Pro mladou chicagskou reportérku Camille Preakerovou, která ve Wind Gap vyrůstala, je takový případ vítaným sólokaprem. Jenže to, co se zprvu zdálo jako kariérní příležitost, získá nakonec mnohem osudovější a tragičtější podobu. Ukáže se, že posedlost jde v tomto příběhu až na krev. A to do slova a do písmene.

Kontroverzní, znepokojivý psychothriller Gillian Flynnové stojí na počátku autorčiny úspěšné spisovatelské kariéry: její knihy od té doby neopouštějí žebříčky bestsellerů – ani hlavy čtenářů. Své o tom ví i Stephen King: „Přistihl jsem se, že se děsím přečíst posledních třicet stran, ale nedokážu je přestat obracet. Pak, když světla zhasla, vězel ten příběh stále v mé hlavě, svinutý a syčící jako had ve své skrýši.“

KNIHU SI MŮŽETE ZAKOUPIT ZDE.

Autorka je knižní blogerka. Její blog najdete zde.