Martyr: Román, který vás rozloží a složí do nového tvaru
Když básník napíše román, bývá to znát - v dobrém! Ne ve smyslu přezdobenosti, ale v tom, jak pracuje s jazykem – každé slovo nese váhu a ticho mezi větami má vždycky svůj význam. Martyr od Kaveha Akbara je právě taková kniha: hledající, roztěkaná, místy hořká, ale nikdy prázdná.
Cyrus Shams, hlavní postava knihy Martyr, se potácí mezi americkým životem a íránskou minulostí, mezi žalem, který nikdo neuznal, a vírou, ke které nemá klíč. Jeho matka zemřela při sestřelení letadla, o kterém už skoro nikdo nemluví. On sám by rád psal o mučednictví, ale místo toho se propadá do textu, který se mu pod rukama drolí. Někdy píše opile, jindy příliš střízlivě. Víc než příběh sledujeme protagonistův vnitřní život, ve kterém to vře, ale nevyznívá to samoúčelně. Akbar se nebojí vynést na světlo otázky, které si mnozí klademe jen potichu.
Text není lineární, poezie se v něm vynořuje přirozeně – ve způsobu, jakým Cyrus pozoruje svět, v tom, co si vybavuje, co ztrácí – což pro mě bylo čtenářsky nesmírně obohacující a nutilo mě to číst dál. V jednu chvíli čtete o tělesnosti, a to i dost explicitně, o alkoholu, úzkosti, touze – a vzápětí se propadnete do meditace o víře, o Alláhovi, o nepojmenovatelné absenci něčeho nad vámi. I přestože téma není lehké a najdete v ní plno bolesti, Martyr v sobě má i okamžiky lehkosti – humor, nečekané spojení s druhým člověkem, někdy je nadějeplný jen způsob, jakým něco popíše.
Jednou z nejzajímavějších postav je Orkideh, umírající íránská umělkyně, která se rozhodne žít své poslední dny jako výstavní exponát. Může to znít přitaženě, ale v kontextu knihy tahle situace působí až křehce. V její přítomnosti Cyrus nachází něco jako pevný bod v životě, nebo alespoň prostor, kde jeho zmatek není trapný. Jejich rozhovory jsou jedny z nejpůsobivějších momentů knihy – krásně ukazuje, jak se někdo může stát svědkem vašeho zmatku, aniž by vás soudil, což v životě doufám hledáme všichni.
Martyr je román, který vás úplně nepovede za ruku. Nechá vás zabloudit. Pokud jste zvyklí na příběh s jasnou stavbou, budete možná chvíli tápat. Ale pokud se rozhodnete číst spíš „v rytmu dechu“ než zápletek, může se vám tenhle text otevřít nečekaně silně. Je to kniha o víře – v Boha, v jazyk, v to, že bolest se dá přežít, i když nezmizí. Kniha se vás jistojistě se vás dotkne, pokud máte sami nevyřešené otázky – o domově, ztrátě, nebo jen o tom, co vlastně znamená být naživu. A já jsem si ji užila maximálně. Teď už jen doufat, že se jí někdy dostane českého překladu!
Moji další oblíbenci z ranku „když básník/básnířka píše prózu”: Rozložíš paměť, Flora, Na Zemi jsme na okamžik nádherní.
