Ještě před několika lety jsme hledali čtenářskou inspiraci v literárních časopisech nebo u přátel. Dnes stačí otevřít Instagram či TikTok a během chvíle víme, po jakých titulech sahají statisíce dalších lidí. Sociální sítě změnily, jak literaturu čteme a taky jak o ní přemýšlíme.

Cugaru není úplně lehká četba, ale rozhodně stojí za to ji mít ve své knihovně. Působí na první pohled jako laskavý cestopis, líčí návrat k rodné krajině namísto velkého dobrodružství. A přesto vás provede nitrem člověka, uvědomováním si identity, vztahů a toho, co znamená být doma i cizincem zároveň.

Finská spisovatelka Pirkko Saisio u nás možná není tak známá, ve Finsku a postupně i po celém světě však ano, a to díky její autofikční helsinské trilogii i monumentálnímu románu sledujícímu cestu jednoho zlatého šperku napříč evropskými dějinami.

Po delší době jsem sáhla po knize ve slovenštině a hned od prvních stran jsem věděla, že mě čeká silný a super zážitek. Tenhle román se nečte jedním dechem, ale spíš pomalu, po kousíčkách, a o to víc si ho člověk užije. Je to vyprávění, které vás nenápadně vtáhne do života jedné rodiny a nechá vás spolu s ní prožít radosti, starosti i nostalgii devadesátých a nultých let.

Tildu z 22 bazénů uklidňovala rutina a plavání, jak se ale se životem poprala její mladší sestra Ida, která zůstala po odchodu Tildy do Berlína sama s matkou alkoholičkou?

I když se srpen chýlí ke konci a s ním i Women in Translation Month, ženské autorky v překladu si naši pozornost zaslouží kdykoliv. Těmto autorkám doporučujeme dát šanci samozřejmě kdykoli v roce: jejich knihy jsou silné, působivé a často otvírají témata, která v literatuře psané muži dlouhou dobu velmi chyběla.

Dánská spisovatelka Tine Høeg přichází s románem, který vás okamžitě vtáhne svou formou i obsahem. Přistoupili, prosím se nečte jako klasický beletristický příběh. Text je psaný ve strofách, takže působí skoro jako poezie. Tahle forma dává knize zvláštní rytmus, jako byste listovali básnickou sbírkou, kde každá strofa bodne přesně tak, jak má. A i když je vyprávění minimalistické, emoce z něj vystupují naplno.

Japonsko, kočky, lákavé chutě a trocha magického realismu – to je kombinace, která teď v knižním feelgood světě jede jako sushi pás v tokijské restauraci. A přesně na téhle čtveřici ingrediencí je postavena i knížka Jídla s chutí vzpomínek Juty Takahašiho. Je to ten typ čtení, které by si zasloužilo nálepku „pro milovníky titulu Než vystydne káva“ – a byla by to trefa. I tady se zastavuje čas a řeší se věci, které už nejdou vzít zpět. A i tady najdete příběhy, které jsou sice jednoduché, ale zároveň stojí za zamyšlení.

Hořkosladký a humorem prostoupený román o velkolepé svatbě v luxusním hotelu a nečekaných setkáních, která mohou člověku změnit život o 180 stupňů během jednoho týdne.

Anglický termín misery porn se v posledních letech používá pro literární díla, která se detailně zabývají utrpením. Často jsou to příběhy o zneužívání, násilí, psychických potížích, traumatu nebo smrti. Nejde však o to, že v nich utrpení je, ale o to, s jakou intenzitou s ním dílo pracuje.

Vyrůstání na východoslovenském sídlišti, Nigérie plná protikladů, pohádková svatba v přímořském městečku na břehu Atlantského oceánu, proměna egyptské společnosti v 80. letech a dobrodružné hledání tatínka.

Sedmdesátá léta na německém venkově, vzpomínky na dětství prožité s kamarády v okolní přírodě, první láska, odhalená tajemství, ale i rodinné kořeny, které mohou být silnější než touha po svobodě.

Kurtizána Veronika, markýz vyžívající se v alchymii, bohatý obchodník de Berle, němý kočí Gauche a žlutý pes. To není začátek nekorektního vtipu, ale debutového románu o putování za poznáním Olgy Tokarczuk.

Některé knihy se do vás nezahryznou úplně hned. Čtete je a říkáte si, že už jste tenhle příběh možná četli dřív. Ale pak obrátíte poslední stránku – a najednou zjistíte, že ve vás zůstaly. Tak jako se to stalo mně s knihou Podivnost.