Neloučím se navždy: Krvavý masakr předcházející vzniku Korejské republiky

Korejská spisovatelka Han Kang získala v roce 2024 Nobelovu cenu za literaturu a stala se tak první oceněnou asijskou autorkou, a zároveň to bylo prvním oceněním pro Koreu. Akademici Kang ocenili za intenzivní poetickou prózu a schopnost proměnit historická traumata ve srozumitelnou literaturu odhalující křehkost lidského života a přesahující hranice kultur i jazyků. A která kniha je tak okouzlila? Neloučím se navždy, která v originále vyšla v roce 2021.

V románu Neloučím se navždy sledujeme mladou spisovatelku Kjongha bojující s vlnou veder v Soulu, nočními můrami i se sebou samou. Její snahy o sepsání závěti se táhnou několik měsíců až do pozdního podzimu, kdy dostane zprávu od dávné přítelkyně Inson, která je hospitalizovaná v nemocnici. Ta ji požádá, aby zajela do jejího domu na ostrově Čedžu a dala napít Insonině papouščici Amě. Kjongha se tam vydává rovnou z nemocnice, krásný první sníh, který spolu sledovaly z okna se na ostrově Čedžu, kde se Insonin rodný dům nachází, mění ve sněhovou bouři uzavírající letový i silniční provoz.

Celá kniha je prostoupena motivem sněhu a sněhových vloček, od nočních můr, přes přítomnost až po dávné vzpomínky a snové představy. To, co k nám v první polovině knihy občas probublává, se v druhé polovině vyvalí v plné síle. Tím dnem se změní není nejen pomalé vyprávění Kjongha o dnech, kdy se jen snažila přežívat, ale i celková atmosféra knihy, která získává na určité naléhavosti.

Insonin rodný dům se nachází na jihokorejském ostrově Čedžu, který je nyní luxusním letoviskem, kam míří davy turistů objevovat krásy přírody (Čedžu si vygooglete, i kdybyste se knihu nakonec rozhodli nečíst). Hlavní dominantou ostrova je sopka Halla, díky jejíž vulkanické aktivitě na ostrově vznikly lávové tunely a jeskyně, které mají v příběhu také své místo.

Kjonghinou přítomností na ostrově Čedžu se Kang otevírají dveře k vyprávění o potlačení povstalců v letech 1947 a 1948. Neloučím se navždy však není učebnicí korejského dějepisu, nedozvíme se přesně do detailů události předcházející korejské válce a samotnému vzniku Korejské republiky. Ze čtení mi vlastně ani nebylo moc jasné, proč k těmto masakrům došlo. Není tu explicitně vysvětleno, co událostem předcházelo, ani politická situace v zemi.

O potlačení povstání a Insonině rodinné historii se dozvídáme z jejího vyprávění. Inson tlumočí matčiny vzpomínky i archivní materiály získané její i matčinou investigativní činností. Krvavý masakr, který sem „přijeli vykonat členové krajně pravicové mládežnické organizace pocházející ze severní části Koreje, ozbrojení hlubokým pocitem křivdy a nesmlouvavou odhodlaností“ se tu prolíná se snovými výjevy i svědectvími přeživších masakrů.

Neloučím se navždy je rozděleno do třech částí, v první se seznamujeme s Kjonghou a vydáváme se na Čedžu, v druhé a pro mě stěžejní části se seznamuje s Insoninou rodinnou historií v zimě roku 1948 (a po ní) a skrz ni s částí korejské historie a poslední část je takové uzavření příběhu, vyrovnání se s krutými vzpomínkami.

Pro Kang typické prolínání reality se snovými představami je prostoupeno celou druhou polovinou knihy, i přesto mi přišla kniha čtenářsky přístupnější než jedna z jejích předchozích knih, Vegetariánka. Musím jen předem upozornit, že Neloučím se navždy bude i přes počáteční pomalé tempo spíše pro otrlejší čtenáře vzhledem k množství utrpení, krve, mrtvých těl a kostí. V tomhle se Han Kang zrovna nekrotila a při psaní přímo na ostrově Čedžu a čerpání ze svědectví přeživších byla lehce morbidní. A nevyváží to ani symbolika přírodních jevů a popisy krásných sněhových vloček.

Pokud vás Neloučím se navždy zaujalo, zkuste si na Martinusu nastavit hlídacího psa na román Kde kvete tráva, abyste ho měli k dispozici hned, jak ho někdo přidá do Knihovrátku. V něm Kang sleduje osudy několika mladých hrdinů, jež se protnou v noci na 27. května 1980. Tu noc proběhl v jihokorejském Kwangdžu nejhorší masakr civilistů nařízený vlastní vládou, jaký si Korea v moderních dějinách země pamatuje. Vojenské potlačení povstání a lidových nepokojů bylo vládou nařízeno pod záminkou potírání komunistické diverze. Podobně jako v Neloučím se navždy, kde těmi zloduchy ale nebyla “jen” korejská vláda.