Den: Zameditujte si o životě v novém románu od Cunninghama

Tahle recenze by pravděpodobně měla začínat úplně jinak než přiznáním, že Den je prvním románem od Michaela Cunninghama, který jsem přečetla. Spisovatele, který patří mezi ikony současné americké literatury, jsem samozřejmě nemíjela úplně a o jeho knihách – respektive především o Hodinách – jsem už samosebou slyšela. Nikdy na ně ale nezbyl čas, vyšlo něco, co mě zajímalo víc, jeho knížky jsem si zkrátka schovávala na “až někdy jindy”. Na jeho nejnovější příběh s jednoduchým názvem Den, který právě vyšel v češtině, mě upozornila kolegyně a krásná slovenská obálka mě definitivně přesvědčila, že je čas Cunninghama objevit.

Pravdaže většina čtenářstva by asi začala jeho největší klasikou, románem Hodiny, za který Cunningham obdržel Pulitzerovu cenu a jehož filmovou adaptaci mám rovněž na svém to-watch listu. Já se rozhodla, že si přečtu to nejnovější hned, nezatížená jeho tvorbou a seznámím se s ní skrze příhodně nově vydaný Den. A rovnou můžu prozradit, že toho nelituju ani v nejmenším a že mě těší, že i když se mi Den zalíbil od prvních stránek, to nejlepší z Cunninghamovy tvorby mám pravděpodobně ještě stále před sebou.

Den nabízí přesně to, co mám na beletrii nejraději: žádné velké zápletky, žádný dramatický děj, ale extrémní množství emocí, pocitů a atmosféry. I když si sem tam dopřeju ráda dobrodružný thriller, nebo příběh, kde se děj intenzivně hýbe kupředu, nejradši se prostě nořím do hlubin duše hlavních postav, nechávám na sebe působit jejich problémy, chci jít až na dřeň jejich vztahů a bolestí. A to mi Cunningham doručil okamžitě a od prvních stránek 🤌

Kniha sleduje pátý apríl v letech 2019-2020-2021 na malé ploše jednoho brooklynského domu, kde žije pár Dan a Isabel se svými dvěma dětmi a Isabelin mladší bratr Robbie. Výše zmíněné vztahy až na dřeň tu hrají prim – vztah Dana a Isabel se pomalu hroutí, oba se čím dál tím víc citově vážou na Robbieho, jejich dvě malé děti postupně získávají svou vlastní osobnost a charakter, domem prostupuje stupňující se napětí.

Láska i ztráty v úsporném stylu

Samozřejmě se tu vzhledem ke konkrétnímu umístění v čase dotýkáme lockdownu a pandemie – téma, které jsem zatím potkala v knize jen málokrát a upřímně, není to něco, co bych měla potřebu v příbězích rozebírat častěji, přijde mi to pořád jako věc, na kterou se nám chce vzít zapomenout, než ji do detailu prozkoumávat a trochu jsem se obávala toho, jak ji zpracuje Cunningham. V jeho pojetí je to ale zvláštně abstraktní věc, která některé lidi extrémně semkne a některé vztahy naopak zase roztrhne; a musím uznat, že funguje skvěle k tomu, aby ze čtenářstva vymáčkla dojetí v závěru, kdy se v poslední, třetí části postavy vyrovnávají se ztrátou jednoho z nich.

Láska, ztráta, každodenní drobné zápasy s realitou, rodinný život, manželský život, sourozenecké vztahy a v závěru dojetí i smutek, který přetrval ještě pár dní po dočtení knížky. Nechápu, jak se na tak malý prostor podařilo autorovi všechno vměstnat, navíc v poměrně úsporném stylu, který není nijak zvlášť vzletný nebo poetický. Bavilo mě to nesmírně a doporučuju, pokud si chcete zameditovat o životě a nepotřebujete zrovna teď příliš akčního děje.