RECENZE: John Green píše o zázračném dítěti a 19 Kateřinách

Jako narovinu – do Greena jsem se po přečtení Hvězd totálně zbláznila a bylo mi jasné, že všechno od něj, co se odteď objeví na pultech knihkupectví, prostě musím mít. Takže jsem pak poctivě přelouskala Hledání Aljašky, Papírová města a teď jsem se pustila i do Příliš mnoho Kateřin.

Vezmeme to pěkně popořadě. Hvězdy nám nepřály bylo super. Je to doják, který se ale hodí i pro ty, kteří obvykle dojáky opovrhují. Jestli byste měli ve svých antidojemných to-read listech udělat výjimku, tak jednoznačně pro Hvězdy. Hledání Aljašky mi ale přišlo ještě o píď lepší. Literárně lepší. Což je vtipné, protože Aljaška je vlastně Greenova prvotina. O píď horší než Hvězdy byla Papírová města. Jako by Green už krapet ztrácel dech, ale pořád dobrý. Příliš mnoho Kateřin nakonec ale řadím až na poslední příčku.

Nechápejte mě špatně, není to hrozná kniha. Je vlastně dost dobrá, ale po očekávání, jaká jsem měla, mi zkrátka přišla nedostatečně dobrá. Když vidím jméno John Green na obálce, předpokládám, že to bude vtipné, svižné, ironické, plné moudrých vět, které si budu podtrhovat. Tentokrát jsem neměla nutkání cokoliv podtrhávat, občas jsem se lehce pousmála a často se mi zdálo, že se děj zbytečně vleče. Věřím tomu, že kdybych neznala autora, bylo by se mi to bývalo zdálo daleko lepší. A nebo kdybych ty knihy četla popořadě, tak, jak je Green napsal.

Vysokoškolák Colin je zázračné dítě. Což znamená, že mu fakt jde matika, pamatuje si kdejakou hloupost, má opravdu vysoké IQ a občas se chová drobátko jako Sheldon z TBBT. Jeho prokletím jsou Kateřiny; on totiž chodí jen s holkama, co se jmenují Catherina. Právě mu dala kopačky jeho devatenáctá Kateřina a Colin se to rozhodne řešit velice svérázně. Prostě nasedne se svým tlustým kamarádem Hassanem do auta, odjedou do zapadákova, kde leží hrob Františka Ferdinanda d’Este, snaží se vyřešit rovnici předvídatelnosti vztahů a do toho se tu ještě objeví jedna po všech stránkách skvělá holka. Až na to, že se nejmenuje Kateřina.

Zápletka je to dobrá a zajímavá a je fakt milé číst si pro jednou román, který není tak úplně o tom, jak dospět k happyendu, ale jak se vylízat z porozchodových trápení. Jen to prostě není ono, i když je to čtivé, tak se mi zdá, že místy příběh drhne a vleče se a je to prokládáno spoustou nudných zbytečností. Zkratky a přezdívky pro vedlejší postavy mě opravdu štvaly. Lindsey mi nepřišla tak “osudová” jako Margo nebo Hazel nebo Aljaška. Nehledě na poznámky pod čarou, přece víte, jak je nemám ráda, a tady jsou zase na každé druhé stránce, achjo.

Na závěr ale přidám ještě jednu pochvalu, a to překladatelce Veronice Volhejnové. Klobouk dolů, překlad je zvládnutý na jedničku a vsadím se, že muselo být pekelně těžké překládat všechny ty Colinovy přesmyčky. Jsem ráda, že jsem si na Příliš mnoho Kateřin počkala až do českého překladu a že se toho Volhejnová zhostila s takovou grácií a že díky ní neztratila knížka ani krapítek ze svého vtipu.

Pro obdivovatele Johna Greena je to tak jako tak povinná četba, ale těm, kteří se do něj ještě nezamilovali, bych rozhodně doporučovala začít s něčím jiným od něj, protože díky téhle knížce se z vás asi velcí fanoušci tohoto spisovatele nestanou. Není to špatné, ale zkrátka… Green to umí i lépe.

Autor: Jana Benešová z blogu whatjaneread.com