blog

RECENZE: Milý Kurte Cobaine…

9.02. 2016

Debutový román Avy Dellairy mi doporučila naše Lucie a že si ho přečtu jsem se rozhodla v podstatě jen protože jsem povrchní a ta knížka má fakt krásnou obálku. A taky protože vím, že Lucie by mi nedoporučila nic, o čem by si myslela, že je úplně hrozné. Vyhradila jsem si celý víkend jen na čtení, abych si Dopisy na konec světa jaksepatří užila.

jjjjjj

Laurel dostane první den na střední škole na první hodině angličtiny zvláštní úkol – napsat dopisu někomu, kdo už není mezi živými. Jako by se smrti kolem sebe nemohla zbavit. Je to teprve pár měsíců, co Laurel zemřela starší sestra May; krásná, chytrá a všemi oblíbená, kterou Laurel nade všechno zbožňovala. Do toho se Laurelina matka odstěhovala do Kalifornie a ona tak musí střídavě bydlet u nemluvného táty a pobožné tety. Laurel se rozhodne, že veškerá svá trápení pohřbí hluboko v sobě a na nové škole začne s čistým štítem. Mezi čerstvými středoškoláky se jí překvapivě rychle podaří najít si nové přátele a dokonce i svého úplně prvního kluka. Záhy se však ukazuje, že ačkoliv to tak možná vypadá na první pohled, jejich životy nejsou růžové a každý si nese svá tajemství a problémy. Samozřejmě platí, že sdílené trápení je poloviční trápení, jenže to se snáze řekne, než udělá. A tak Laurel pravdu sděluje pouze dopisům, které píše slavným zemřelým osobnostem: Kurtu Cobainovi, Janis Joplin, Amelii Earhartové, E. E. Cummingsovi, Amy Winehouse, Judy Garlandové…

Ačkoliv pro mě obvykle věkové kategorie v knižním světě neplatí a s chutí si přečtu dětskou knížku stejně jako komplikovaný mnohovrstevnatý román, u Dopisů na konec světa varuji, že je to přece jen spíš čtení pro mladší ročníky. Ne že bych si proto tu knihu neužila, ale párkrát se mi chování hlavní hrdinky Laurel zdálo až přespříliš jednoduché, naivní a pubertální; což samozřejmě k patnácti letem patří, ale já už na to nejspíš nemám trpělivost. Navíc je celý koncept příběhu poměrně prvoplánový a zápletku i rozuzlení nebudete luštit dlouho. Na druhou stranu je to čtivé a má to velmi zajímavý epistolární formát, takže i když už budete patřit do staršího železa, než Laurel, stejně u knížky vydržíte až do konce. Nebudete dychtit po nějakém „wow“ na konci, ale zároveň to není typ knížky, který byste dočítali jen aby se neřeklo.

Čtěte také  Víra, naděje a masakr: Přímo do srdce Nicka Cavea a všech čtenářů téhle knihy

Další věc, která mě kromě líbivé obálky na knížce zaujala? Ava Dellaira měla velmi šťastnou ruku ve výběru osobností, kterým Laurel sděluje své pocity, mně se pokaždé trefila do vkusu. Nebojte, není to tak, že by s nimi spisovatelka v knize jen tak pozérsky šachovala a vybírala je čistě náhodně, kdepak – Laurel v dopisech často vypráví o jejich životech, hledá v tom metafory pro vlastní zážitky, sbírá moudra v jejich písních a básních a citátech. Příběhu to dodává úplně nový rozměr a z obyčejného románku pro puberťačky se z něj stává něco, z čeho může inspiraci čerpat úplně kdokoliv.

Samotnou hlavní hrdinku jsem nijak v lásce neměla a nešlo jen o to, že veškeré krizové situace řešila brekem (ok, když si vzpomenu na sebe v patnácti, o moc lepší to nebylo). Její jednání nebylo vždycky úplně pochopitelné a myšlenkové pochody semtam docela zdlouhavé, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout (a když přeskočíte jeden odstavec, ve kterém se Laurel hnípe ve všech svých bolístkách, taky vás to nezabije). Důležité je, že na samotném konci máte pocit, že se hrdinové někam posunuli, trochu dospěli, že si z toho i vy můžete vzít nějaké ponaučení.

Poslední, co musím zmínit, je hudba v knize – ano, skutečně! Podobně jako třeba u knížky Eleanor & Park jsou písničky v tomto příběhu velice důležité a jde o samé kvalitní kousky od Nirvany, Gun’n’Roses a Amy Winehouse. Na autorčiných oficiálních stránkách si dokonce můžete pustit playlist ke knize, který sama sestavila. A nebo můžete napsat dopis pro někoho, kdo už není mezi námi a sdílet ho s ostatními, tak, jako to se svými dopisy nakonec udělala Laurel.

Stránky autorky: http://www.avadellaira.com/)

Autorka: Jana Benešová
Knížku si můžete prohlédnout TADY