RECENZE: Jsou světla, která nevidíme

Další vítězná recenze v rámci soutěže Chceme vaše recenze! je tady. Tentokrát jde o recenzi knihy, odehrávající se za 2. světové války a ověnčené Pulitzerovou cenou. Kateřina o Jsou světla, která nevidíme napsala: „I když bylo na toto téma popsáno a potištěno už mnoho archů papíru, toto dílo stojí za pozornost díky nenásilnému vyprávění, které dokáže čtenáře vtáhnout do děje i reality strachu“. Přečtěte si recenzi a taky se zapojte 😉

Příbeh slepé francouzské dívky a chudého německého chlapce překračuje dobu. Jejich putování a trápení by se dalo zasadit i do událostí dnešních dní, o to více je vyprávění blíže čtenáři. Marie-Laure se dokáže s ranami osudu vypořádat překvapivě hbitě a žít vcelku bezstarostným životem,. Jejím světem je malý byt, kde žije se svým otcem, a muzeum, ve kterém otec pracuje. Svět je v pořádku. Do té doby, než jej tvrdou pěstí roztříští válka a děvče i se svým tatínkem prchají pryč ze zmučené Paříže na venkov, za svým příbuzným.

Mladý Werner vidí ve válce příležtost, jak se dostat z chudého hornického městečka a vymanit se z osudu pomalého umírání ve špíně a bezmoci. Válka je pro něj vítanou šancí. I on se zamotává do válečných událostí a pomalu otevírá oči před syrovostí a násilností své doby. Válka dělá z lidí bestie, lákadlo moci je příiš veliké. Werner sám sobě nedokáže odpovědět, jak dlouho vydrží odolávat.

Životní osudy Marie-Laure a Wernera putují příběhem těsně vedle sebe. Dokáží se jejich cesty protnout?

Kniha Jsou světla, která nevidíme, zaujme svým pojetím druhé světové války a i když bylo na toto téma popsáno a potištěno už mnoho archů papíru, toto dílo stojí za pozornost díky nenásilnému vyprávění, které dokáže čtenáře vtáhnout do děje i reality strachu.

Autorkou recenze je Kateřina Plicková.