Smolná sezóna balancuje na hranici mezi snem a skutečností

O Smolné sezóně se říkalo, že je jako Ostrov lhářů, že je to divná kniha, že má naprosto dechberoucí závěr. Rozhodla jsem se, že Smolnou sezónu potřebuju zažít na vlastní kůži.

Nevlastní sourozenci Cara, Alice a Sam žijí se svou matkou kdesi v malém městečku v Irsku. Čím jsou zvláštní? Každý říjen prožívají takzvanou „smolnou sezónu“ – období, kdy se jim děje podezřelé množství nehod. Některá zranění jsou banální – odřená kolena, modřiny, škrábnutí – a některá stála členy jejich rodiny život. Jde o náhody, nebo prokletí? Má v tom prsty magie, nebo je někdo vědomě zraňuje? A co s tím mají společného jejich rodinná tajemství?

Kromě záhadné anotace je lákadlem i líbezná obálka, která ovšem podle mého názoru příliš neodpovídá příběhu. Ten je daleko temnější, ponuřejší a dramatičtější, než by se z obálky na první pohled mohlo zdát. Taky se domnívám, že touhle knihou nebudou nadšení všichni bez rozdílu. Absence akce (a to dokonce i během scény, kdy hoří dům, nebo se topí hlavní hrdinka) plus neskutečně poetický styl psaní, jenž neustále balancuje na hranici mezi snem a realitou není snadné strávit. Navíc je sice skvělé, že máte z anotace slíbeno, že vás závěr totálně odrovná, ale musíte se k němu prokousat celým příběhem, že. Takže to taky pravděpodobně někoho odradí. Ovšem ti, co jsou trpěliví a mají stejně jako já v oblibě „divné“ knihy hraničící s magickým realismem, budou nadmíru spokojeni.

Čtení jsem si hrozně užívala. Všechny metafory, dlouhé dialogy v podstatě o ničem, chvilky, které byly napůl snem a napůl skutečností… bavilo mě to. Líbilo se mi, že mě spisovatelka Moïra Fowley-Doyle napíná a nechce mi prozradit, zda je tahle situace realita, nebo jen představa. Ve Smolné sezóně nehledejte logiku, pravdu, jednoznačná vysvětlení. Všechno si můžete vyložit po svém stejně jako si kamarádka hlavní trojice Bea vykládá své karty. Poetika příběhu je křehká podobně jako Cařina motýlí křídla, takže se může stát, že pokud jste spíše praktik než snílek, rozsype se vám pod rukama a vůbec si jej neužijete. U Smolné sezóny nepřemýšlíte, Smolnou sezónu procítíte a užíváte si ji.

Osudy rodiny Morrisových vám zprostředkovává nejmladší sedmnáctiletá Cara. Je to dost nespolehlivý vypravěč, protože do poslední chvíle si nejste jistí, zda jí můžete všechno věřit. Nepřestává totiž vyprávět ani ve chvílích, kdy je úplně namol a skutečnost jí často přerůstá přes hlavu do gigantických fantastických rozměrů. Tak trochu zvráceně se mi líbilo, že hlavní trojice neustále pokuřuje, popíjí whisky a gin a tajně propašovává trávu, kde se dá – ne, že bych to podporovala, ale má to v sobě takový správný rebelský nádech, který kontrastuje s jejich abnormální křehkostí a zranitelností.

Jsem naprosto přesný typ knihomola, který by se měl zamilovat do téhle knihy – zbožňuju poetické příběhy šmrncnuté magickým realismem, v nichž s logikou nepochodíte. Se Smolnou sezónou to byla láska na první pohled, ale bojím se, že to byl jen takový ten letní románek (no, vlastně jarní, ale vy mi rozumíte), který velmi rychle vyprchá. Je to dobré, ale není to skvělé.