Víte, co je suomikumma?

Když se řekne severská literatura, většině čtenářů se automaticky vybaví detektivky. Nabízí toho však mnohem víc. Kupříkladu povídky s přívlastkem suomikumma.

Tohle finské slůvko znamená „finské podivno“ a „podivno“ skutečně Lesní lišky a další znepokojivé příběhy skvěle vystihuje. V povídkové antologii se seznámíte se sedmi příběhy od předních finských spisovatelů, které dělají svému prapodivnému žánru čest. Pod něžnou a tajemnou obálkou se ukrývá například Pasi Ilmari Jääskeläinen, který už se českému čtenářstvu představil románem Literární spolek Laury Sněžné; dále pak v ní najdete povídku od Leeny Krohn, Anne Leinonen, Johanny Sinisalo nebo Jyrkiho Vainonena.

Hned v úvodu vás dojme působivá povídka Transit od Johanny Sinisalo, která vymyslela výraz suomikumma neboli finish weird. Je netradičně vyprávěna pomocí policejního záznamu, hlavní roli hraje autistka a několik delfínů. Ústřední povídka Lesní lišky, podle níž je kniha pojmenována, ve výsledku nepatří mezi mé favority, ačkoliv má jistě něco do sebe, jako ostatně každý z příběhů, ale je zbytečně zdlouhavá. Na druhou stranu stojí za to si na pointu počkat. Jako nejzdařilejší hodnotím povídku Kéž bychom tu byli taky od Jääskeläinena – jeho vypodobnění budoucnosti, ve které se kvůli přelidnění všichni s radostí vzdávají svých těl, aby mohli žít dál v elektronickém ráji, je kontroverzní a skutečně znepokojivé, zároveň také čtivé, napínavé a dechberoucí.

Z povídky Motýl jsem měla nepříjemné svírání žaludku a z poslední povídky s názvem Temná zhouba, uzda smrti, která čerpá z původní finské mytologie a je to naturalistický příběh o dívce a jejím vlkodlačím bratrovi, jsem byla smutná a dojatá. Povídky jsou vyvážené a troufám si tvrdit, že každý čtenář si najde tu svou, každému nějaká z nich padne do noty. Ačkoliv nejste zrovna milovníky podivna a magického realismu, doporučuji Lesní lišky vyzkoušet. I kdyby to mělo být jen proto, abyste si vychutnali tenhle netradiční žánr a objevili na poli literatury něco nového. Pevně věřím, že každý čtenář, jenž si rád užije kvalitní literární zážitek, nemůže být liškami zklamaný.

Na závěr každé povídky vás čeká stručné představení jejího autora a úplně na konci pak ještě doslov s názvem Podoby finského podivna od Violy Parente-Čapkové, Jana Dlaska a Lenky Fárové. Domnívám se, že kniha jistojistě dostojí vašim (i náročným) očekáváním. Po něčem takovém jsem jako milovník magického realismu a „divných“ knih typu Zvláštní smutek citronového koláče, Pěna dní, Podivuhodné a krásné soužení Avy Lavender či Sundej mi měsíc prahla už dlouhou dobu. V Lesních liškách se snoubí jednoduchost, čtivost, podivno, napětí, smutek a dojímavost, všechny přísady jsou zcela vyvážené a vzniká z nich výjimečná kniha. Druhou takovou byste na knižním trhu momentálně hledali marně.