Právnický thriller ukazuje další tvář severské literatury

Jana má takové malé guilty pleasure. Jmenuje se psychologické thrillery. Jakmile mi před nosem někdo zamává knihou, která o sobě v anotaci tvrdí, že je čtivý thriller, krimi nebo detektivka, nedokážu odolat. A tak tu máte recenzi na jednu čerstvou novinku od Malin Persson Giolito s názvem Tekutý písek.

Tekutý písek byl vyhlášen nejlepší švédskou krimi loňského roku. Když si k tomu připočtete mou aktuální posedlost seriálem How To Get Away With Murder, vychází vám z toho, že to pro mě byla totální #musthave záležitost, žejo? Jednoduché počty. Tekutý písek vypráví příběh osmnáctileté Maji Norbergové, která jednoho dne vzala do ruky zbraň a ve třídě zastřelila svého přítele a nejlepší kamarádku. Alespoň tak to tvrdí obžaloba.

Z případu se nepřekvapivě stává ten nejsledovanější a nejdiskutovanější soudní proces, při němž musí Maja dokázat svou nevinu, ačkoliv absolutně všechno hraje v její neprospěch. Tady hned v počátcích začíná ta zábavná část – čtenář vůbec netuší, kdo má pravdu a kdo ne, jen tuší, že by asi měl fandit hlavní hrdince, ačkoliv je vám jasné, že v tom nebude tak docela nevinně. Postupně pronikáte do švédského soudního systému, seznamujete se se všemi aktéry dění od právníků až po soudce, pomaličku přicházíte na kloub celému případu. V knize se jako v zrcadle krásně odráží vliv nových médií, fakt, že na rozhřešení právního případu mají leckdy větší podíl, než zkrátka jednoduchá pravda.

Během pitvání Majina rodinného a společenského pozadí, které vede k rozhřešení hrůzné události, se navíc odkrývají i hlubší příčiny Majina chování; autorka strhává masku zdánlivě bezproblémové zlaté mládeže a odhaluje čtenářům její skutečnou tvář, která je poznamenaná rasovou a sociální šikanou, drogami, lhostejností a surovou bezcitností vůči všem okolo. Brala jsem do ruky knihu s tím, že si zkrátka jen oddychnu při napínavém příběhu, ale ty bláho, tohleto má hloubku. Není to natolik propracované, jak bych očekávala od jiných autorů, jejichž tvorbu už znám,  je tu prostor ke spoustě zlepšení kupříkladu v psychologii postav, ke kterým si nějaký vztah nevybudujete, ani kdybyste se snažili sebevíc, protože jsou vám, snad jen kromě hlavní hrdinky, úplně šumafuk, mně třeba dělalo až do konce knihy problém zapamatovat si jména, protože na mě zkrátka nikdo dojem neudělal.

Ale celá zápletka sama o sobě je vystavěná skvěle a za to, že se do ní spisovatelka pokusila zakomponovat i komplikovanější problémy, že ukázala tu stinnou tvář dnešních mladistvých (která zdaleka není jen o tom, že moc často koukají do telefonu) před ní smekám klobouk. Za mě je to právnický thriller jak malina a pokud byste chtěli něco kloudného na odreagování, při čem vám bude čtení odsýpat stránku za stránkou tak rychle, že tomu sami ani neuvěříte, tu máte Tekutý písek a čtěte 😉