Flora: Dusivý, ale velmi zdařilý prozaický debut
Znáte ta knihomolská dilemata - někdy se rozhodnete pro příjemné čtení, které pohladí po duši, někdy filozofický hloubavý román, někdy epickou historickou fantasy sérii, někdy milé romantasy, někdy klasické povídky a někdy… Něco těžko popsatelného, unikátního, přemýšlivého a nedořečeného, drásavého, naturálního i technického, prostě specifického, jako je Flora od Jonáše Zbořila.
Jonáše Zbořila nejspíš znáte jako autora básnických sbírek Podolí a Nová divočina nebo z médií, dříve působil na Radiu Wave, teď v kulturní redakci Seznam zpráv. Flora je jeho prozaickou prvotinou, v níž ale svého vnitřního básníka nezapře.
Příběh téhle krátké novely se zaplétá kolem partnerů Adama a Sáry, kteří jednoho dne najdou ve křoví tvora, který je zčásti živý, dýchající, ale zčásti technologický, ač není nikdy přesně popsáno, jak konkrétně vypadá. Pojmenují ho Flora a především Sára k němu silně přilne, ačkoli ani Adamovi se časem náklonnost nevyhne, i když ji zprvu u Sáry nerozumí.
Adam se Sárou bydlí v domku po Adamově babičce v části města, kterému se říká Step – tam, kde žít pravděpodobně nechcete, většina společnosti nad ním zlomila hůl, je nepříznivé všemu živému. Je plná liminálních míst, kde věci končí, jsou naplněny prázdnem, bují na nich nová divočina (ano, ve své druhé sbírce poezie autor pracuje s podobnou estetikou). Celá kniha má dystopický nádech, nacházíme se v mezičasí, na kterém se hodně podepsala klimatická krize.
Kromě toho, že kniha ohledává tato místa, tíživost atmosféry, vztah přírody a technologií, se taky lehce dotýká témat (ne)plodnosti a (ne)rodičovství, která jsou potencionálně bolavá. Ústřední mladý pár si potomka velmi přál, ale ani přes pokusy umělého oplodnění se jim počít nepodařilo, oba si odnesli šrámy z této zkušenosti (i když jeden větší než druhý), a možná i proto chtějí pečovat o opuštěného tvora, který se zřejmě sám o sebe nepostará, který znamená blízkost a to, že je na světě někdo, kdo vás bude potřebovat.
U čtení si musíte domýšlet, hodně ve vás chce probudit představivost. Čtení vám nedá zadarmo, budete se muset zastavovat, za běhu domýšlet nevyřčené, což je většina příběhu, motivací, minulosti. Atmosféra je tíživá, úzkostná, dusivá, a i když se sem tam mihne třeba milá nostalgická vzpomínka, v kontrastu přítomnosti příběhu to jedině umocní všudypřítomnou mlhu tíživosti. Možná by se po tomhle popisu mohlo zdát, že je kniha nepřístupná a je složitá na čtení. Ano i ne. Jazyk, kterým Jonáš Zbořil knihu napsal, je absolutně brilantní. Je básnický, načrtává spíš než doslovně popisuje, není jednotvárný ani zjednodušující. Na druhou stranu jsem ale Floru absolutně nemohla odložit. Četla se mi natolik dobře, že jsem hltala stránku za stránkou a potřebovala jsem vědět, kam v příběhu jdeme a kde nás vyplivne. Pokud k vám tohle mluví, knihu stoprocentně zkuste!
