blog

Les v domě: Mornštajnová otevírá další tíživá témata

Literární událost letošního roku je tady! Alena Mornštajnová, jedna z nejpopulárnějších českých autorek, vydává nový román, u nějž není pochyb, že půjde o další bestseller. Jaký je Les v domě Aleny Mornštajnové? Přečtěte si naši recenzi!

Představovat tady podrobněji Alenu Mornštajnovou je asi zbytečné, jde totiž o jednu z nejprodávanějších českých spisovatelek současnosti. Její knihy plní bestsellerové žebříčky, román Hana si obstojně vede i v zahraničí a s napětím se očekává filmové zpracování. Ve svých nejznámějších knihách se Mornštajnová zaměřovala na dvacáté století a zpracovávala vliv druhé světové války a komunistického období na obyčejné lidské osudy.

To je koneckonců charakteristickým rysem jejích příběhů, který se otiskl i do knihy z roku 2021 jménem Listopád – v ní se ale Mornštajnová pokusila vykročit do jiného žánru a sepsala dystopickou verzi České republiky, v níž nikdy neproběhla sametová revoluce a u moci se stále drží komunistická strana. I přesto tu ale ústřední roli hrály intimní rodinné příběhy a silné ženské hrdinky, tak, jak jsme byli zvyklí i v předchozích knihách. Nejinak je tomu i u jejího nejnovějšího příběhu Les v domě, který se opět soustředí na jednu rodinu, na vnitřní život hlavní hrdinky, ale i přesto je novým svěžím závanem na poličce s knihami od Aleny Mornštajnové.

Přiznávám se, že když jsem si přečetla anotaci knihy, když jsem viděla obálku a když jsem začala číst, na okamžik jsem se zalekla, že se tentokrát ponoříme do světa magického realismu a místo syrové reality, na kterou jsem u Mornštajnové zvyklá, přijde fantazijní dobrodružství, které nepatří k mému oblíbenému žánru. Jedna zásadní metafora, která se prolíná celou knihou, opravdu působí poněkud strašidelně a magicky zároveň, ale velmi rychle zjistíte, že tahle kniha je syrovější a bolavější víc, než byste možná očekávali.

Ne že bychom na bolest a tíhu nebyli u Mornštajnové zvyklí, příběh Hany si doteď až nepříjemně přesně pamatuji. Už od začátku vám je navíc jasné, že životní osudy cácory nebudou jednoduché – táta kamsi zmizel během velkých povodní, máma utíká k alkoholu čím dál častěji, nevraživá babička si na cácoře vybíjí nevysvětlitelnou zlost. Příběh vyprávěný z pohledu šestileté holčičky navíc nenabízí žádná logická vyústění, malá hlavní hrdinka si vysvětluje situace po svém a dospělé čtenářstvo musí na tuhle hru přistoupit. Pro mě to bylo lehce frustrující, ale zároveň mě to nutilo číst stále rychleji dál a dál. Klobouk dolů, paní Mornštajnová, zase jste si mě omotala kolem prstu od první stránky a já ani nevím, kdy a jak se to stalo.

Slibuju vám ale, že velmi brzy pochopíte, co se děje. Mornštajnová otevřela další tíživá témata, kterými mě pravdaže poněkud zaskočila, neb mě dopředu nenapadlo, že by se mohl příběh ubírat tímhle směrem. Nebudu zabíhat do detailů – ne proto, že bych měla dojem, že tenhle šok, ten moment, kdy pochopíte, co se děje, v příběhu nezbytně potřebujete, ale vzhledem k tomu, že anotace ho nenabízí dopředu, budu to respektovat a nechám ho v knize. Jen dodám, že v knize těch těžkých témat k rozebrání najdete hned několik – od alkoholismu přes nenapravitelně zničené rodinné vztahy až po rozbitou duši. A to nemluvím o všem.

Autorka je mistrnou vypravěčkou zejména v první části příběhu, která s citem a empatií dokáže vykreslit perspektivu malé dívenky, její vnitřní svět i vztahy s lidmi okolo ní, která vás přiměje intenzivně vnímat vše, co se děje. Konec knihy, ve kterém se přepneme do období o deset let později, mě ale úplně vyhodil z konceptu. Tahle část je o vypořádávání se s minulostí a je nepochybně podobně dramatická jako začátek knihy, ale postrádá onu neopakovatelnou intimitu, strach a děs, zkrátka rozměry, které mělo vyprávění dětskýma očima. Rozumím, proč se onen skok do budoucnosti stal, a v příběhu dává smysl, jen je poněkud uspěchaný, a navíc se s ním čtenářstvo nemá prostor vyrovnat – příběh totiž skončí zničehonic, úplně nečekaně. Četla jsem knihu ve čtečce a netušila tedy, kolik mi k dočtení ještě zbývá stránek, a připadala jsem si téměř ochuzeně, že tohle už je opravdu konec, jako by mi autorka neukázala kousek příběhu cácory, na který jsem ještě měla právo.

Stojí za to přečíst Les v domě? Určitě ano! O tom vůbec nemám pochybnosti. Výše zmíněné záležitosti jsou čiště subjektivní a věřím, že to další čtenář či čtenářka mohou cítit úplně jinak než já. A jsem upřímně velmi zvědavá, jak si knížka u čtenářů a čtenářek povede a jak se vám bude líbit. Doufám, že nám to dáte vědět a že si ji nenecháte ujít!

Čtěte také  Nebe: Explicitní a přece citlivá kniha o šikaně

Jana Hartlová

Obsahový specialista

Jana v Martinusu píše a fotí na sociální sítě, dává do kupy newslettery a blog. Je věrnou fanynkou Harryho Pottera a v jednom kuse se snaží někomu vnutit Malý život nebo Geniální přítelkyni. Nejradši čte současnou beletrii.

Příspěvky autora