blog

Srpny: Kniha, kterou si ponesete v hlavě ještě dlouho po dočtení

Románový debut od Jakuba Stanjury, který vznikl pod záštitou nakladatelství Host, budí dojem na první pohled. Jaká je jeho kniha o gaslightingu?

Věřím, že se hned na úvod určitě shodneme na tom, že obálka knihy Srpny se vymyká průměru a poutá pozornost (za mě v dobrém!) a že málo diskutované téma manipulace si v románovém prostředí rozhodně zaslouží větší pozornost. Právě gaslighting (podle názvu slavné Hamiltonovy hry) hraje v Srpnech prim.

Přiznávám, že na knihu jsem se těšila dlouho, už od chvíle, co jsem si na začátku roku přečetla anotaci v edičním plánu, proto očekávání jsem měla poměrně vysoká a už dopředu jsem se snažila je mírnit, abych nebyla zbytečně zklamaná jen proto, že knížka od prvních řádků není taková, jakou jsem si ji představovala. Je to ale poměrně těžké, těšení bylo značné i proto, že nových a zajímavých literárních debutů na poli české beletrie je na můj vkus pořád málo, respektive málo takových, které by mě oslovovaly. Poslední moje očekávání navíc vůbec nenaplnila kniha ze stáje Paseky Co se stalo Veronice od Terezy Novákové, proto jsem se na Srpny těšila ještě o to víc.

Musím říct, že během prvních pár stránek Srpnů jsem byla víc než co jiného především zmatená z toho, co mě v tomhle příběhu asi čeká – pochopitelně jsem narazila na svá výše zmíněná očekávání a fakt, že se s hlavní hrdinkou setkáváme v době, kdy teprve dospívá ve své rozbité rodině, mě dost překvapil; i fakt, jaký prostor je v knize věnovaný její sestře. Zpočátku Srpny působí trochu nekonzistentně a jakoby autor teprve hledal linii, po které půjde – doporučuju ale čtení hned nevzdávat a nechat se Stanjurou vést dál, poněvadž všechno do sebe začne postupně zapadat, na konci dává začátek absolutní smysl.

Baví mě, jak se Jakubovi Stanjurovi povedlo velmi přístupným a jednoduchým jazykem popsat tak komplikované, emotivně vypjaté situace a vložit do nich všechen nátlak, úzkost, stres i hněv spojený s gaslightingem. Baví mě, že kniha má otevřený konec, který nutí čtenáře a čtenářky žít s příběhem ještě nějakou dobu, nechat se jím pohltit a převalovat si ho v myšlenkách. Baví mě, že má kniha větší potenciál než “jen” zabavit, je to jeden z těch příběhů, který vás může vzdělat a učit větší empatii. Nosila jsem si Srpny v sobě ještě dlouho po dočtení, nebylo mi z nich ani trochu dobře a moc ráda bych je viděla zfilmované nebo aspoň v nějaké televizní minisérii.

Za mě jde rozhodně o jeden z těch příběhů, u jejichž čtení bude lepší, když budete zrovna v emocionální pohodě spíš než nepohodě a doporučila bych je všem, co taky stejně jako já nevěří, že v létě musíme číst jen pohodové oddychovky 😉

Čtěte také  Vzpomínky na něj: Colleen Hoover opět nezklamala

Jana Hartlová

Obsahový specialista

Jana v Martinusu píše a fotí na sociální sítě, dává do kupy newslettery a blog. Je věrnou fanynkou Harryho Pottera a v jednom kuse se snaží někomu vnutit Malý život nebo Geniální přítelkyni. Nejradši čte současnou beletrii.

Příspěvky autora