Střední Evropa. Pomalá, líná atmosféra, vůně zvětralého piva a kyselého zelí a lidé, kteří jsou jenom figurky v soukolí složitého byrokratického aparátu.

Tento fenomén je znám z děl Franze Kafky, Jaroslava Haška, Karla Poláčka, Karla Krause, Josepha Rotha či Roberta Musila. V tom výčtu nesmíme zapomenout ani na Náměsíčníky dalšího rakouského spisovatele Hermanna Brocha (1889–1951), kteří se letos dočkali svého druhého vydání. Titul vydala Academia, od prvního vydání románové trilogie uplynulo skoro padesát let. Nutno říci, že nakladatelství patří velký dík, protože Brochova „zpráva o rozpadu hodnot“ se velmi obtížně sháněla po knihovnách a antikvariátech. Je to totiž kniha, již jen tak dobrovolně z ruky nedáte.

Broch se stal spisovatelem ve zralém věku. V jednačtyřiceti prodal k zděšení své rodiny otcovy textilní závody (otec Josef Broch byl židovského původu, jeho vídeňské továrny mu přinášely nemalý zisk, Hermann často pobýval v různých pobočkách po celé habsburské monarchii včetně Čech), odešel na univerzitu studovat matematiku, filosofii a psychologii a začal se věnovat psaní. O majetek Broch definitivně přišel po krachu rakouských bank ve 20. letech 20. století. Zdá se však, že mu to nevadilo. Častý návštěvník vídeňských kaváren, v nichž sedával např. se spisovatelem Robertem Musilem či esejistou a literárním kritikem Franzem Bleiem, totiž psal. Náměsíčníky. Zprávu o rozpadu světa, který již nebyl. Komplikovanou románovou trilogii chystal Broch čtyři roky a vydal ji v roce 1932, v době, kdy Evropu pomalu a jistě začal zachvacovat Hitler.

Kniha dnes patří mezi přední díla evropské prózy, proto je s podivem, že se jejímu druhému vydání dostalo pramalé pozornosti. Je to totiž text o nás samých. Broch na příkladu tří mužů ukazuje, kam dospěly společenské hodnoty v jeho době. Nutno říci, že jeho filosofické vidění světa platí v určité obměně i dnes.

Z podtitulů jednotlivých dílů Náměsíčníků: Pasenow neboli romantika, 1888; Esch neboli anarchie, 1903; Hugenau neboli věcnost 1918 vyčteme jednak hlavní hrdiny trilogie, dále hlavní problém dané části a konečně dobu, v níž se konkrétní díl odehrává. Tři hlavní hrdinové, muži jako v antické tragedii, s sebou přinášejí několik konceptů: mládí, dospělost a stáří a s tím související vzájemné prolínání a střety světů mladých a starých; život v jakémsi kruhu – odnikud nikam, proto poslední hrdina Hugenau dílo uzavírá, přichází do bodu nula, opět na začátek; hledání a nenalézání. Všichni tři symbolizují nějakou životní cestu, Pasenow se ožení bez lásky, Esch udává, Hugenau vraždí. Všichni si myslí, že jejich činy jsou správné. Nemohli by jednat jinak. Jejich osudy, které kolem sebe lehce krouží v celém díle, se v závěrečné části protnou v městečku v povodí Mosely, kde se válečný zběh Hugenau chystá všechny obelstít.

Právě Hugenau je personifikací krize světa a jeho hodnot tak, jak ji Broch ve své době vnímal. Nic mu není svaté, všechno činí ve jménu svých obchodů. Na vraždu v podstatě zapomene. Tento stav mysli může být definitivním symbolem rozpadu, může však být i novým začátkem, jakousi startovací fází pro jiný svět.

Románová trilogie má zajímavou kompozici, zatímco první díl připomíná realistický román s klasickými popisy prostředí i jasným kritickým a lehce ironickým koncem, druhý je spíše románem naturalistickým (odvážné líčení sexuálních scén; postava Cudného Josefa; který je pokoušen; dívka Ilona, jejíž předlohou byla Brochova dlouholetá přítelkyně Ea von Allesch; či popisy nové atrakce – zápasů žen). Ale třetí se tomuto schématu zcela vymyká. Přiřadili bychom ho k moderní evropské próze, Broch zde má blízko např. k Proustovi nebo Joyceovi. Závěrečná část je totiž směsicí paralelních dějů, veršů, střídá se ich forma a er forma, do textu je vkomponována esej o rozpadu hodnot. Tato formální asystémovost jakoby byla dalším jasným důkazem světa, který ztratil řád.

Vedle dalších rakouských spisovatelů reflektujících za Pochodu Radeckého stav Kakánie je Brochovo dílo velmi výraznou výpovědí o nablýskaném kýči, pod jehož slupkou se skrývají temnoty. Měšťanská společnost končí, aby ustoupila novému řádu (tato předpověď o ještě horších systémech – nacismus, komunismus – bohužel Brochovi vyšla, jeho matka zemřela v koncentračním táboře, sám spisovatel díky intervenci Jamese Joyce či Thomase Manna po několika výsleších na gestapu mohl opustit Rakousko, jeho díla však byla v hitlerovském Německu zakázána).

Na Brochovy práce často odkazuje Milan Kundera ve svých esejích. V těch se obdobně jako Broch věnuje fenoménu střední Evropy a kýči.

Je velká škoda, že vydání Náměsíčníků nevěnovaly pozornost zpravodajské servery nebo velké deníky. Celá trilogie by si to zasloužila. Nelze než znovu pochválit Academii, že se k jejímu vydání odhodlala.

Brochova práce je však dost drahá, obávám se, že se do její ceny promítla DPH uvalená na knihy. Proto si troufám tvrdit, že si titul koupí jen pár fajnšmekrů a na další vydání budeme zase čekat padesát let. Přitom by se Náměsíčníci měli vedle Muže bez vlastností, Pochodu Radeckého, Švejka či Okresního města stát povinnou četbou. Protože jsou i o nás samých, laxních obyvatelích střední Evropy, kteří se budou otáčet jako korouhvičky podle toho, jaký vítr jim bude nařízen. Brochovi Náměsíčníci jsou aktuální. I jako varování, protože ty horší světy už také odešly. Co ale přijde? Vykoupení? Jsme opět v bodě nula?

Náměsíčníci