Vzpomínky na úhoře: Proč začít rok v sedmisetstránkovém Japonsku
Často se v posledních týdnech setkávám s názorem, že čtenáři a čtenářky v mém okolí jsou na tu novou Annu Cimu docela zvědaví, ale odrazuje je počet stránek románu, který přesahuje číslo 700. Sepsala jsem pro vás tedy hodnocení, které přesahuje sotva jednu normostranu, abyste věděli, jestli to stojí za to.
Debut Anny Cimy, české spisovatelky a překladatelky žijící v Japonsku, vám určitě alespoň podle názvu zarezonuje. Jmenuje se Probudím se na Šibuji a získal před pár lety Magnesii Literu jako Objev roku. Od té doby jsem se třásla na další knihu – s hlavní hrdinkou Šibuji Janou jsem neměla společné jen jméno a byla jsem nadšená, že je tu spisovatelka, která píše z pohledu mé věkové kategorie a tematizuje pocity a problémy, které jsem cítila taky.
V loňském roce jsme se konečně dočkali a světlo světa spatřily Vzpomínky na úhoře. Ten má hlavní hrdinky (dá se říct) hned tři – Sáru, Juku a Miju. Odehrává se v Japonsku, s hlavními hrdinkami cestujeme hned do několika známých prefektur. Kdybych měla žánrově román zařadit, vypadalo by to asi nějak takhle: společenský román, detektivka, severské podivno. A možná ještě místy učebnice biologie. Všechny tyhle kolonky potřebuju, protože příběh je tak mnohovrstevnatý, že to zkrátka jinak nejde.
Začnu s těmi negativy, abych mohla skončit pozitivně 🙂 Nebudu vám mazat med kolem pusy, je to vážně dlouhé, místy rozvláčné a vůbec by knížce neuškodilo proškrtat ji zhruba o stovku stran. Fantaskní a fantastické metafory jsou občas příliš doslovné, občas zase naopak neuchopitelné.
Na druhou stranu – opravdu jsem se ponořila do japonského světa mytologie i každodenní reality, tak moc, že se mi ani za mák nechtělo vylézt do běžné české obyčejnosti. Japonsko mě baví dlouhodobě a tahle kniha mě ještě o fous víc přesvědčila o tom, že je to země, kterou bych chtěla zažít na vlastní kůži. Vlastně mám při čtení románu od Anny Cimy pocit, jako bych si tu Jokohamu opravdu na vlastní kůži zažila. Upřímně mě taky fascinoval svět akvaristiky a zájem některých postav o podvodní živočichy. Cima píše s lehkostí, stravitelně a čtivě a některé pasáže příběhu se čtou jakoby jedním dechem. Jen se k nim musíte pročíst.
Navrch mě moc bavily všechny tři hlavní hrdinky, i když měly navzdory podobné věkové skupině většinou úplně jiné problémy, než já. A nejen ony – i pan Nakadžima nebo Masuto jsou pestrými dílky do skládačky jménem Vzpomínky pro úhoře, které navzdory výše zmíněnému určitě doporučuju ke čtení všem, co si rádi vychutnají mnohovrstevnatý román.
