Začněte! (Ihned po dočtení této knihy)
Dnes ráno jsem vstala tak trochu jinak. Nebylo to množstvím hodin, které jsem naspala či nenaspala, nemám tvrdou matraci ani mě v noci nic nebudilo. Ta změna se udála někde vevnitř. Vstala jsem a v koupelně při čištění zubů jsem si promílala hlavou několik myšlenek z knížky, kterou jsem včera dočetla. Kopni do té bedny od Setha Godina.
Nehledejte návod
Tak za prvé. Kopni do té bedny podle mne není kniha v pravém slova smyslu. Není to příběh, není to návod, není to manuál. Jak Godin sám na několika místech v knížce tvrdí, je to jakýsi manifest. Manifest, který bojuje za to, abychom se konečně rozhoupali a šli něco dělat. Čtenářům, kteří čekají zaručené návody a tipy, se kniha líbit nebude. Ani ji v tom případě neotvírejte. Takovému člověku přijde celý Godin jako ohromná porce omáčky chodící neustále kolem jednoho tématu: Jak začít dělat něco výjimečného.
Čtenář, který je ale pozorný a nepotřebuje vodit za ručičku, v ní najde skvělé myšlenky. A pro takové lidi je KDTB určena. Pro mě to vlastně vůbec není text o tom, jak něco začít. Je to text o tom, proč to začít a jak si ten strach z neznáma sám před sebou obhájit.
Takže zapomeňte na návody a rady. Autor, který napíše „Lidskou přirozenosti je používat mapu. Pokud máte odvahu ji nakreslit, lidé za vámi půjdou,“ vám evidentně nebude sám dávat mapy. Chce, abyste se je naučili kreslit, ne abyste je využívali. Chce, abyste je dokončovali. Nedokončená mapa pouze svede někoho z cesty. „Začít znamená dokončit,“ říká Godin.
Otroci systému
Mě vlastně zaujaly v textu zcela jiné myšlenky, než ty o začátcích. V některých pasážích mi autor mluvil z duše. Jakto, že jsme tak znásilněni systémem, že jsme vděční za práci? Jakto, že necháme firmy, aby si nás vybíraly? Vybírejme si my! Utvořme si náš svět tak, abychom si mohli vybírat my. Proč nás už jako malé děti trestají, děláme-li věci jinak? Za každou prohru jsme potrestáni, vyhazovem, snížením platu, rozchodem, výčitkami. Godin v knize skvěle popisuje roli porážky v našem životě. Jak je důležitá, prospěšná a jak je dobré si ji zažít. Jak je skvělé být potížistou, který neustále kříží plány šéfovi, který chce den v práci pouze přežít.
Namelte si!
Autor popisuje na desítkách příkladů lidi, kteří něco začali a namleli si hu.. pusu. To je milé!, říkala jsem si při čtení. To mne uklidnilo. Přílišné nadšení á la „Yes, we can do it!“ je to, co mne vždy odrazuje od podobných motivačních knih. Proč? Protože prostě vím, že v Čechách to vždy nefunguje, i kdybyste chodili po řasách. To je na textu to sympatické. Godin netvrdí, že budete-li pořád něco začínat a budete-li nadšení a otevření, budete úspěšní. Ne. Godin tvrdí: Zkoušejte. Ano, namelete si, velmi pravděpodobně si namelete. Ale tím blíže k cíli budete. A až se z toho otřepete, začněte znovu. Porážka není cílem, porážka je proces na cestě k cíli (tohle si ve zkouškovém budu opakovat dost často!).
Přednáška na TEDu
Jedna myšlenka, kterou jsem si z knihy odnesla jako nejsilnější, mne asi bude ještě dlouho budit ze spaní. Godin v knize nepřímo tvrdí, že máte žít svůj život tak, abyste zítra mohli z fleku odpřednášet na TED konferenci. Přesně tohle jsem ráno viděla v koupelně, když jsem vrátila kartáček zpět do kelímku. Koukala jsem se do zrcadla a ptala jsem se sama sebe: Když se teď obleču a stoupnu si před několik stovek lidí v sále na TEDu, mám dost zajímavých nápadů a zkušeností, abych mohla zpatra odpřednášet něco, co lidi postaví ze židlí?
Máte?
Ne?
Tak na tom pojďme všichni dělat.
A začněte přečtením té knihy.
Protože jak tvrdí Godin – nezačít je daleko horší než se mýlit.
Jak rychle uvést do života nápady ze šuplíku
Seth Godin
Vydavatelství: Jan Melvil publishing, 2012
