Podivnost: Tichý příběh o lásce, která neměla šanci, ale přesto byla skutečná
Některé knihy se do vás nezahryznou úplně hned. Čtete je a říkáte si, že už jste tenhle příběh možná četli dřív. Ale pak obrátíte poslední stránku – a najednou zjistíte, že ve vás zůstaly. Tak jako se to stalo mně s knihou Podivnost.
Debut Valeria la Martireho Podivnost vypráví o fiktivní sicilské vesnici Fochi, kde se v roce 1980 odehrává zdánlivě tichý, ale o to hlubší příběh. Nino je citlivý a inteligentní chlapec z vážené rodiny, Marco na druhé straně trochu neklidný, trochu ztracený, trochu potrestaný za minulost, která není úplně jasná. Společně najdou něco, co ani jeden z nich nezažil: blízkost, přijetí, první náznaky lásky. Jenže společnost okolo je nejen nechápavá, ale i krutá. A to, co by jinde mohlo být něžnou coming-of-age romancí, se v Podivnosti stává tragédií.
Autor čerpal ze skutečného případu vraždy dvou chlapců, kteří si „dovolili“ být spolu. Oficiální verze mlčela nebo se snažila incident zamést pod koberec. Valerio la Martire se rozhodl vrátit jim hlas – a především vdechnout život jejich citům. Ač by se mohlo zdát, že je to kniha angažovaná, aktivistická, Podivnost má spíš pozoruhodně jemné a citlivé vyznění. Je to kniha, která se soustředí na niterný prožitek a atmosféru Sicílie osmdesátek a především atmosféru mezilidskou. Píše o věcech, které zůstaly nevyslovené: o první zamilovanosti, o naději, o tichém porozumění i o všudypřítomném strachu.
Styl Martireho je úsporný, soustředěný, a často víc naznačuje, než přímo říká. A přesto je výsledný dojem silný. Nejen kvůli tématu, ale i proto, jak přesně autor pracuje s jazykem a napětím mezi postavami. Místy působí kniha jako filmový scénář, což není divu, když mám autor zkušenost jako dokumentarista, a právě ta jednoduchost v popisech dává vyniknout emocím, které se derou na povrch.
Ano, podobných příběhů bylo už víc. Ale možná je jich pořád málo. Protože každé připomenutí, že queer lidi ještě nedávno nemohli žít otevřeně – a na mnoha místech stále nemohou – má smysl. A proto má smysl číst Podivnost a podobné knihy. Ne kvůli slzám, ale pro porozumění. Abychom pokračovali v téhle kolektivní paměti. A tady taky kvůli té kratičké chvíli, kdy dva kluci byli šťastní, a svět na chvíli nebyl nepřátelský, ale lidský.
