blog

Ona se ještě neprovdala. A co má být?

Neděle 19. srpna 2012 15:41
Ne 19.08. 2012 15:41

Lidské osudy jsou spletité. Někdy přímočaré, sviští jako autíčko na setrvačník od startu k cíli. Jindy zacyklené jako formule jezdící dokola po oválu. Nebo snad skládající se z tisíce malých kousků jako puzzle. Můžete se vracet, můžete objíždět určité místo neustále dokola, aniž byste ho poznali. Nikdy to není obyčejné – každý jsme originálem a to, že nemůžeme poznat, co se stane zítra či za rok, je právě to největší tajemství našich životů.

Ano, máme představy: svatba, hypotéka, dovolená v Chorvatsku, první dítě. Větší byt, větší hypotéka, druhé dítě. Atd. Ne vždy to tak funguje. Nedá se to naplánovat, nalajnovat totiž nejde vůbec nic.

Pak tu máme stereotypy: zažité předpoklady okolí, blízkých, kolegů. Modely chování, kulturní vzorce, podle nichž valíme před sebou vlastní život.

Stylizovaný literární dokument Slečny autorek Barbory Baronové a Dity Pepe je unikátní. Probírá se životy osmi neprovdaných žen, malými mikropříběhy, okolo kterých chodí velké dějiny Československa a České republiky posledních osmdesáti let.

Příběhy jsou to zajímavé, mohly se stejně tak stát někomu, kdo bydlí blok, dva od vašeho prahu, jsou napínavé a rozhodně ne nudné. Čtenář je bude číst s obrovským zápalem, bude si říkat: tak zajímavé životy. Hrdinky knihy Anna, Markéta, Eliška, Mirka, Marcela, Lída, Lidie a Renata vyprávějí o svých osudech, sledujeme je na pozadí různých politických, ekonomických i sociálních změn.

Text připomíná soubor filmových dokumentů, Barbora Baronová volí živý jazyk, přímé citáty daných žen jsou obohaceny její vlastní literární řečí. Je to, jako by pracovala s kamerou, její poetika je upřímná, někdy syrová, někdy něžná. Z knihy je patrný obdiv, který k dámám chová. Samozřejmě, kdybychom hledali, našli bychom řadu jiných svobodných žen s jinými (určitě rovněž zajímavými) osudy. Autorka nalezla tyto. A to se cení.

Ani jedna z žen neměla snadný život, ale co to je snadný život? Prostě to takhle dopadlo. Člověku někdy až mrazí, když čte o opuštěné ženě v Berlíně, stejně jako o věčné milence. Přesto to není potřeba soudit. Dnešní společnost je dejme tomu otevřenější, než byla před padesáti lety. Na svobodnou neprovdanou ženu se již nehledí divně. Sociokulturní postavení „slabšího pohlaví“ se proměnilo, vzpomeňme na odborné práce např. Mileny Lenderové věnované této problematice. Žena 19. a počátku 20. století byla cosi zcela jiného, než je žena dnešní. Nemohla volit, nemohla vykonávat povolání. Manžela jí vybrali rodiče. Mnohdy ho předtím ani neznala. Měla být dobrou manželkou a matkou. Dnes je to jinak, snaha o rovnost pohlaví je možná naopak až moc demonstrovaná. A přesto Češi, ač se pořád mluví o předsudcích a diskriminaci, jsou poměrně tolerantní národ. „Chceš to tak? Vyhovuje ti to tak? No dobře, klidně tak žij, je to tvoje věc.“ Ano, rozhodnutí má každý v rukou sám. Ne že by mohl všechno ovlivnit, ale právě to, že se můžeme rozhodnout a že nám to dnešní doba dovolí, je důležité.

Po přečtení doslovu Jiřiny Šiklové vyvstane na mysli otázka: jak vnímají neprovdané ženy samy sebe? Měnily by? Zůstaly opuštěné, z některých příběhů (Renata, Lidie) je cítit veliký smutek, z jiných (Marcela) naopak velké odhodlání a sílu. Myslím, že na to musí být povaha, aby člověk dokázal žít sám, bez druhých. Přesto každý jsme sám, sami stojíme před rozhodnutími a sami dostáváme sladkou odměnu, anebo aspoň přes prsty.

Váhám nad tím, zda jsem zhlédla jen krásný kombinovaný dokument. Ne, rozhodně ne. Životy daných žen jsem na chvíli žila s nimi, ač nebyly moje. Přemýšlela jsem, zda bych žila stejně, nebo ne. Zda bych šla touž cestou. Vím, že nešla, mám svou vlastní, ale přesto. Příběhy Slečen si mě našly, chytily a nepustily. O žánru tedy lze pochybovat. Není to jen dokument, je to umělecké dílo – s tím souvisí i fotografie Dity Pepe, s nimiž čtenář vstupuje za paraván, poodhaluje se mu něco z daných tajemstvích, která vidí v textu. Další rozměr. Symbolická je i barva obálky. Slečny přece nosí růžovou. Stereotyp? Ta paní na motorce určitě ne.

Orální historie je u nás teprve v plenkách, práci s pamětníky se v České republice nevěnuje mnoho lidí. Je to škoda, vzpomínky jsou vždycky zajímavé, právě ony představují kolektivní paměť, která utváří naši kulturu. Mikrohistorie jedné rodiny se vždy traduje ústně, dokud nepřijde někdo a neinspiruje se tím. Barbora Baronová použila metodu, ale přetavila ji dále, v jiný text. I to umí literatura: ze zapisovatele, pořizovatele nahrávek se stává autor. Text Slečen připomíná komiksové Ještě jsme ve válce. Příběhy 20. století, které loni vydalo nakladatelství Argo. I tam práce s pamětníky přešla v umělecké dílo. Pokud vezmeme v potaz fakt, že se v literatuře vracíme k příběhům, má tento svébytný žánr stylizovaného dokumentu, románu, komiksu postavenému na skutečné paměti nakročeno ke čtenářům, protože ty si bezpečně najde.

Kniha je také vzácnou sociologickou a psychologickou sondu a je potřeba autorky pochválit za obrovskou spoustu práce, kterou nad ní strávily. Ale myslím, že to byla hezká práce. Nezbývá než vzít Slečny a číst.

 

Slečny

Barbora BaronováDita Pepe  ·  Vydavatelství: wo-men, 2012
Stylizovaný literární dokument novinářky Barbory Baronové a fotografky Dity Pepe mapuje prostřednictvím osmi otevřených a umělecky zpracovaných výpovědí fenomén neprovdaných žen v Česku a v Československu ve 20. a 21. století. Originální autorská kniha, textový a fotografický dokument, umělecká publikace i krásný artefakt. Slečny jsou ambiciózním projektem, který představuje nový přístup k psanému textu, fotografii, knižnímu designu i produkci, navíc s výrazným podílem rukodělné práce (ražba speciálním štočkem, ruční barvení hřbetů narůžovo, individuální skládání přebalů a kompletace knihy). Každá kniha je proto jiná, záměrně a přiznaně vypadající jako starodávná publikace v novém přebalu.

 

Náš Instagram