Dagmar Zbytovská ukazuje dětem obrázky zašlého života
Kniha má seznámit děti s tím, jak se žilo na vinařské usedlosti Juliska v polovině devatenáctého století. Autorka píše, že vychází ze vzpomínek své babičky, které jí a jejímu bratrovi vyprávěla, když byli malí, a ona nyní vydává vyprávění pro svá pravnoučata. Jde tedy o vzpomínky zprostředkované, nikoliv jejich vlastní.
Obrázky ze života na Julisce, které zachycují život obyvatel během druhé poloviny roku (od letních dnů po Vánoce), lze charakterizovat jako návrat k idyle. Idylická vyprávění vytěsňují negativní zážitky, které dost pravděpodobně babička autorce ani nepředala, dokonce i jediná neidylická příhoda (zloděj na Julisce a jeho smrt způsobená nešťastnou náhodou) nevyznívá nijak tragicky či pesismisticky. Na druhou stranu nekonfliktní smírné situace působí po čase četby poněkud staticky a nudně.
Jazyk knihy je volen poměrně dobře, i když v duchu psaní současné literatury bychom asi neočekávali od kočího hovor ve spisovné češtině. Na druhou stranu se jazyk snaží podtrhnout idylický tón knihy, což se autorce poměrně daří.
Poněkud problematičtější je dějová výstavba. Celá kniha začíná ráno po příjezdu patnáctileté Žofky na Julisku. Až z dalšího děje vyplývá, že dívka na Julisku přijela na výpomoc. Po třech kapitolách ovšem postava ustupuje – jako služebná – do pozadí a protagonisty se stávají děti, jejichž dětské zážitky dále sledujeme. Struktura většiny příběhů se ovšem velice blíží živému mluvenému vyprávění, takže jsou v nich vynechány některé údaje, které by čtenáři pomohly se lépe orientovat v textu, navíc u některých vyprávěnek postrádám pointu. Rovněž má-li kniha představit dítěti, kterému je svět devatenáctého století na hony vzdálen, život „v dobách minulých“ na konkrétní lokalitě, očekával bych specifičtější projevy a příběhy vázané na Julisku – vinobraní ustupuje jaksi do ztracena, mnoho příhod by šlo s drobnými modifikacemi zasadit v zásadě do jakéhokoliv regionu (trable s ovečkou, první den ve škole, pouštění draků, sáňkování, vánoční nadělování). Jakýmsi orientačním zeměpisným bodem, který charakterizuje Julisku, je kromě usedlosti ještě kostel svatého Matěje, kam chodí rodiny z Julisky na mši.
Co si tedy dítě může o životě v devatenáctém století odnést? V prvé řadě může jít o poznání sturktury, vztahů a komunikace ve společnosti – pro dítě může být zarážející, že si dvě příbuzné, které patří k různé sociální vrstvě, tykají pouze v soukromí. Pro větší dítě z Prahy může být zajímavý obraz Julisky jako místa za městskou branou, kde není zástavba jako dnes, ale spíše osamocené stravby.
Obraz školy devatenáctého století ustupuje bohužel do pozadí, autorka se věnuje více pouze prvnímu dni ve škole jedné z dětských postav, potom se samotná škola opět dostává na okraj pozornosti autorky, je jen občas zmíněna jaksi mimochodem. Dítě se může dozvědět, že existovaly profese, s nimiž se dnes už nesetká – dráteníci, kočí, adjunkt a další, nicméně nejsem si jistý, že pochopí, čím se tyto profese zabývaly. Pochopitelně je důležité pro poznání života v polovině devatenáctého století upozornění na jazykové dvojjazyčí – některé z postav mluví pouze německy nebo jen lámanou češtinou.
Děti, kterým je kniha určena, se tedy o životě „za starých časů“ dozví poměrně málo – srovnám-li obrázky ze života na Julisce s knížkou (a dříve rovněž povinnou školní četbou) Rajský ostrov Jaromíra Johna, který zachycuje život podobně starých dětí žijících poblíž ostrova Žofín, mám dojem, že přes mnoho nedostatků se z ní o životě lidí v devatenáctém století dozvěděl dětský čtenář mnohem více.
Přes nespornou poetiku, nostalgii starých časů, odlehčenost textu je práce s reáliemi v knize Juliska nevyužita v plné míře. Na druhou stranu ovšem nutno ocenit, že je na konci do textu vložena stará fotografie usedlosti, která alespoň trochu dokresluje představu o daném místě.
Nabízí se pochopitelně otázka, pro jak staré děti je knížka koncipována, což z textu rovněž není patrné, ale vzhledem k poměrně lehké ruce autorky bych řekl, že věkové spektrum čtenářů může být poměrně široké.
Juliska
V knize sepsala autorka všechno, co jí babička vyprávěla o svém dětství v druhé půli 19. století na usedlosti Juliska v pražských Dejvicích, na jejímž místě dnes stojí stadion. Čtyři děti rodiny Martinů tam prožívali pěkné dětství plné her, dobrodružství i nebezpečí, ale pod láskyplnou ochranou dospělých. Snad na těch místech zůstaly nějaké stopy šťastného dětství.
