Jak mi zabili pár dobrých známých
Malý kluk zavřený v kůlně napíše v zoufalosti vzkaz, který v láhvi hodí do vody. O pár minut později je zavražděn před očima svého bratra. Scénář vraha je jednoduchý. Vetřít se do malé, uzavřené sekty, najít zámožnou rodinu s mnoha dětmi. Dvě unést, vyžádat si výkupné, jedno pro výstrahu zabít a druhé, k smrti vyděšené vrátit rodičům. A všichni mají strach. A budou mít celý život. Vrah se totiž může kdykoli vrátit.
Asi všichni jsme si někdy přáli najít v písku na pláži láhev a v ní nějakou zprávu. Zažít to prazvláštní dobrodružství, pocit něčeho tajemného, zábavného a napínavého. Vzkaz v láhvi objevili rybáři ve své síti na pobřeží Irska. Proč je psaný dánsky? Je prosba o pomoc realitou, nebo dětskou hrou? Kolik let mohl být v moři? Má smysl se mu vůbec věnovat?
Považuji se za čtenáře skeptika. Cena za tohle a za ono, nejlepší, nejčtenější, nejvydávanější… Předložka „nej“ mě spíše odradí, než abych se na knihu těšil. Označení „cena za nejlepší skandinávský román“ mě jen utvrdila v názoru, že jde jen o další knihu vezoucí se na vlně zájmu o jakékoli knihy napsané severně od Polska. Proto mě Vzkaz v láhvi tak překvapil, donutil sedět nad knihou, dokud jsem ji uprostřed noci nedočetl. Je jiná. Nelítostná.
Většina autorů totiž dle mého názoru nemá odvahu obětovat postavy. Vezmou jednoho poctivého chudáka, který narazil na šíleného maniaka. Toho chudáka je vám pak líto do konce knížky, než se s velikou parádou najde vrah. Když je hlavní záporák vrahem masovým, dosadí autor několik oveček, které mu po pravidelném počtu stránek jednu po druhé předhazuje. Smutné. Ovečky jsou přece fajn.
Adler-Olsen ale nepracuje s ovcemi. Bere vám to, co máte rádi. Postavy, které obdivujete, kterým fandíte. Jako kdyby si jako jediný uvědomil, že podstatou krimi románu není jeden mrtvý neznámý a oddělení JIP plné postav, kterých se autor neumí vzdát.
Dalším překvapením je děj. Setkávám se se dvěma typy knih. U prvního spolu nesouvisí nic a na posledních dvou stránkách velké haleluja rozuzlení. U těch druhých je jasné, co se stane, jak to dopadne, ale celkem vás zajímá, jak se s tím kdo popasuje. Vzkaz v láhvi ani do jedné nepatří.
Ačkoli jde o 3. díl s hlavním hrdinou Carlem M?rckem a jeho oddělením Q, neznalost předchozích vás nijak neomezí. V první půlce knihy zběsile hltáte, co že se to vlastně děje. V druhé máte pod nosem všechna fakta, znáte děj z pohledu vraha i vyšetřovatele, znáte všechny indicie, a přesto nemáte tušení, jak mu ksakru přijít na kobylku.
Během čtení jsem ani jednou neměl ten pocit, že superchytrý hlavní hrdina někde stojí, všechno je jasné a on se chová jako natvrdlá ovce, aby měl autor ještě 50 stran co psát. Ne, celou druhou polovinu knihy jsme se s hlavním vyšetřovatelem Carlem M?rckem cítili stejně. Jako u obrovského puzzle. Rezignovat a nalít si panáka, nebo to ještě jednou zkusit?
Postavy románu jsou lidé, které si oblíbíte. Jsou své. Vrchní vyšetřovatel Carl M?rck nevyřešil všechny případy. Se svým týmem si rozumí tak tak, aby se nezabili a něco u toho udělali. V obýváku má postřeleného parťáka, který již nikdy nebude chodit, a v domově důchodců tchýni, kterou zajímají jen cigarety, alkohol a baterky do vibrátoru. Stejně tak Asad, tajemný syrský přistěhovalec s mizernou dánštinou a podivnými zvyky. Postavy jsou jako vaši známí. Znáte o nich fakta, víte, jací jsou. Víte, že mají jizvu na čele, ale nevíte, jak se jim to stalo. Možná se jich někdy zeptáte, možná ne. Jussi Adler-Olsen podle mě našel tu tenkou hranici, jak vdechnout postavě život a nevyprávět čtenáři posledních 20 let jejího života.
Román mě mile překvapil. Autor jakoby při psaní příběh neznal a cestu hledal spolu s vámi, hlavními hrdiny a vrahem. Na 552 stranách vás čeká mnoho drobných příběhů, ještě více otázek a velmi málo odpovědí.
Vzkaz v láhvi
Třetí případ komisaře Carla Morcka
Na policejní stanici ve Wicku, v zapadlém koutě Skotska, stojí už dlouhý čas na okenním parapetu zapomenutá láhev. Uvnitř láhve je sotva čitelný lístek. Jisté je jen to, že první slovo je dánský výraz pro POMOC — a že je to napsáno krví.
Když se tahle podivná zpráva konečně dostane na stůl Carla Morcka z oddělení Q, jež se zabývá „odloženými případy zvláštní důležitosti“, začnou se dít děsivé věci. Carl Morck a jeho asistent Asad se ponoří do hrůzného případu sekt a ztracených sourozenců, jejichž rodiče nikdy zmizení svých dětí nenahlásili. Proč? Náhle zjistí, že čas se krátí…
Vzkaz v láhvi získal Cenu Haralda Mogensena, která se uděluje za nejlepší současný dánský kriminální román. V roce 2010 mu bylo uděleno významné literární ocenění Glass Key za nejlepší severský detektivní román (laureáty této ceny jsou Jo Nesbo, Stieg Larsson a Henning Mankell). Vzkaz v láhvi se také stal vítězem Ceny čtenářů 2010, kterou každoročně vyhlašuje dánský deník Berlingske Tidende a Národní organizace knihoven.
