Dobrodružství na zaoceánském parníku
Hlavním hrdinou tohoto autobiograficky laděného románu, zasazeného do časů padesátých let minulého století, je jedenáctiletý Michael. Známí jeho rodičů jej zavezou do přístavu k zaoceánskému parníku Oronsay, se kterým má během následujících týdnů plout přes moře a oceány. Z krajiny svého dětství, tropicky krásné Srí Lanky, až do pošmourné Anglie, kde jej očekávají jeho rodiče, které ovšem už několik let téměř nezná.
Michael Ondaatje, kanadský prozaik srílanského původu, kterého můžete znát např. jako autora Anglického pacienta, v závěru knihy zdůrazňuje, že jeho prozatím poslední román je pouhou fikcí. Jenže nejedna skutečnost popsaná v knize naznačuje, že jeho vlastní životní osudy mu byly velkým zdrojem inspirace a že se svým čtenářem hraje jakousi hru na pravdu.
Této domněnce odpovídá i fakt, že většina románu je vyprávěna v první osobě, jako vzpomínka stárnoucího spisovatele na své jedenáctileté já. Autor se ohlíží do minulosti a vypráví svému čtenáři zážitky, jež se odehrály během několikatýdenní plavby, a hledá v nich významy, které dříve nevnímal nebo nemohl pochopit. Uvědomuje si, že právě těchto několik týdnů v uzavřeném prostoru s různorodou směsicí cestujících pro něj bylo důležitým formativním obdobím jeho života.
Michael cestoval sám, nicméně brzy se seznámil s mnoha lidmi, a ponejvíce s těmi, kteří byli přiřazeni ke stejnému stolu jako on – ke kulatému stolu v koutě jídelny. Obzvlášť se spřátelil se dvěma chlapci jeho věku, s divokým Cassiem a mírným Ramadhinem, se kterými vymýšlel lumpárny, prozkoumával útroby lodi, potají pozoroval ostatní pasažéry a postupně odkrýval záhady, kterými byly jednotlivé postavičky cestující na parníku Oronsay zahaleny.
Jednotlivé kapitoly jsou útržkovité a nepřicházejí v příliš učesané formě – podobně jako postupně přicházející vzpomínky, kdy si vybavíme jeden detail, možná i bezvýznamný, načež si rozvzpomeneme i na spoustu dalších maličkostí. Román Stůl v koutě je vystavěn právě na takovýchto útržcích lidské paměti, jež spolu vytvářejí příběh, který ale během jeho čtení působí roztroušeně, necelistvě a téměř bez zápletky. Měla jsem problém se do knihy začíst, a kdybych neplánovala psát tuto recenzi, možná bych knihu úplně odložila.
Když knihu dočtete, najednou − ze všech těch zdánlivě nesourodých útržků − vystoupí do popředí základní dějová linka příběhu i jeho pravý smysl. S některými knihami je zkrátka nutné se nejdříve poprat, než z nich máme skutečný zážitek.
Stůl v koutě je román, který přináší spoustu otázek točících se kolem kontrastů – kolem dětství a dospělosti, mírnosti a divokosti, řádu a nekončící svobody. Ovlivňují nás naše zapomenuté zážitky z dětství v našem dospělém životě? Je lepší žít opatrně a v poklidu, nebo spíše bouřlivě a s rizikem?
Obzvlášť kladně hodnotím typografické zpracování a obálku. Její barevná kombinace navnadí na léto, na moře a slunce, a navíc je výrazná, takže mezi ostatními knihami jen tak nezapadne.
Román Stůl v koutě je příjemným odpočinkovým čtením, které ale svého čtenáře občas potrápí, pro roztržitost celého románu totiž dlouho není jasné, kam se vlastně příběh ubírá. Tu tam, tu zase jinam. Od všeho trochu. Nakonec ale Michael dopluje do přístavu a všechno, nebo alespoň téměř všechno, se zdá být vyřešené. Což ale pro někoho může být už pozdě.
Stůl v koutě
Michael Ondaatje · Vydavatelství: Plus, 2012
Stůl v koutě je stůl, u nějž se k jídlu schází pestrá společnost během dlouhé plavby zaoceánského parníku. Atmosféra letmých setkání, která však mohou mít zásadní vliv na další život, poutavé příběhy jednotlivých pasažérů, dobrodružné výpravy na zakázané paluby, skvělý vyprávěcí styl, v němž se dětské vzpomínky mísí s dospělým pohledem hrdiny, to vše dodává této knize velmi zvláštní nostalgické kouzlo. Od autora románu Anglický pacient.
