blog

Božská komedie je stále božská

Čtvrtek 17. října 2013 09:36
Čt 17.10. 2013 09:36

Nový překlad Danta je mistrným dílem Vladimíra Mikeše

O Dantovi toho bylo napsáno mnoho. Otec italské literatury zaměstnává pozornost svých ctitelů, kritiků či překladatelů více než sedm století. A přesto je jeho Komedie stále živá a stále aktuální. Dante Alighieri se postupně stal legendou, k tomu mu napomohl jeho osud vyhnance z rodné Florencie, kde zuřily líté boje mezi černými (přívrženci papeže) a bílými, k nimž patřil nejpřísnější kritik svatého otce, budoucí nejpozoruhodnější italský básník.

Jeho největším dílem je právě Božská komedie, kterou vydává Nakladatelství Academia v 1. dotisku k vydání z roku 2009. Jedná se o nový překlad celého kusu do češtiny. Monumentální opus je životním dílem Vladimíra Mikeše, profesora pražské DAMU. Čeština Mikešova doznala změn oproti předchozím překladům, je blízká modernímu člověku, je živá, aktuální.

Dante text psal někdy na začátku 14. století, datace není příliš jistá, započal zhruba v době, kdy u nás vymřeli Přemyslovci. Dílo původně označil jako Komedie (Commedia), přívlastek božská před titul dosadil až Boccaccio, který se spolu s Dantovými syny stal jedním z prvních vykladačů díla. Dnešní čtenář by si pod komedií představil kdejakou skopičinu, která má pobavit, ale Dante své dílo nazývá takto právě proto, že v něm míchá různé styly a že dovede hlavního hrdinu (tj. sebe) ke šťastnému konci.

Dílo popisuje tři světy tak, jak bývaly nahlíženy optikou člověka křesťanského středověku – spolu s Vergiliem básník prochází Peklo a Očistec, krásná Beatrice (žena, kterou Dante spatřil ve svém životě pouze dvakrát) a svatý Bernard jej posléze seznamují s Rájem.  Božská komedie je díky popisu tří křesťanských říší i určitou dobovou výpovědí – můžeme vidět, jak byl na počátku 14. století vnímán svět, jak i tehdy příslušníci lidského žití toužili po spáse. Božská komedie měla být návodem, kterak se jí alespoň přiblížit. Důležité je si všimnout i toho, jakou roli hraje středověká mystika čísel – stejně jako průvodci jsou tři, kosmogonické posmrtné říše rovněž, je celé dílo psáno v tzv. tercínách – vždy 33 zpěvů vytváří jeden díl, kromě Pekla, kde nalezneme ještě Předzpěv. Kompletní Božská komedie obsahuje tedy sto zpěvů – toto číslo bylo ve své době oblíbené, ostatně sto novel obsahuje i Dekameron Giovanniho Boccaccia.

Do jednotlivých říší umísťuje Dante různé osobnosti historické i mytologické. A tak v Pekle nacházíme figury předkřesťanského světa, které se nesetkaly s křesťanstvím. Ničím se však tito jedinci neprovinili, a proto sedí jako nepokřtěné duše v předpeklí. Čtenář se setká např. s Homérem, Aristotelem, ale i postavami hebrejské Bible. Peklo je koncipováno jako systém devíti limbů – kruhů, které se postupně zužují. Také hříchy, jež jsou trestány, se stupňují. Nejmenší hříšníci jsou smilníci a největší zrádci – k těm ostatně přísluší tři nejhůře trestaní – Jidáš, Brutus a Cassius. Některé obrazy Pekla jsou velmi sugestivní, hlavně mučení hříšníků ohnivým deštěm či různým hmyzem (to už zná rovněž hebrejská Bible).

Po Pekle následuje Očistec, který obsahuje sedm hlavních hříchů – jejich nositelé se jimi neprovinili, ale jejich myšlenky se k nim upíraly. Zde se snaží tito hříšníci očistit, aby mohli do Ráje. Tam už s básníkem nesmí Vergilius, a tak se zjevuje Beatrice. Žena anděl pak je vstupenkou do poklidné oázy Ráje.

Dantově díle můžeme také nacházet velmi silné dobové aktualizace, Božská komedie je de facto předzvěstí blížícího se konce středověku a nástupu reformace. Papežství je kritizováno, vnímáme silně Dantovu nenávist, nicméně i přesto chce čtenáře směřovat k naději, ukazuje, jak se člověk jako on může stát součástí rajské říše. Kromě narážek na papeže si zde autor vypořádává účty se svými odpůrci – ty umísťuje do různých krutých muk pekelných. Dante ale vzpomíná své předky, např. svého praděda bojujícího za osvobození Jeruzaléma, či panovníky, které sám poznal – ty pak umísťuje do Ráje. Jako nebeský trůn je hýčkáno místo pro děda Karla IV., Jindřicha VII. Lucemburského. Božská komedie tak není pouze knihou s filozofickým či náboženským obsahem, ale také politickou alegorií. Je však nejisté, zda se tato témata v Dantově době neslévala v jedno.

Dante se rovněž přiklání k antickému odkazu a neustále se věnuje antické mytologii. Jako postavy se mu často zjevují římští státníci, řečníci, filosofové. Právě  Řím jako centrum velkého impéria je to, co spisovatele a politika fascinuje. On žije v době rozdrobené Itálie, v době žabomyších válek mezi jednotlivými zájmovými skupinami. A jeho Itálie, která se již dávno odklonila od Boha, krvácí.

 Možná že je Božská komedie dílo, jež nelze přečíst na jeden zátah a soudobý čtenář navyklý na zkratkovitost a jednoduchost mu bude obtížně rozumět, přesto by jej neměl opomínat. Je to jeden z pilířů evropské kultury, text stejně fatální, jako je např. Hamlet.

 

To ostatně věděl již Jaroslav Vrchlický, když se rozhodl dílo přebásnit do češtiny. A nedomnívejme se, že Dante neovlivnil jiné, popisy různých říší nalezneme i u fantasy literatury. Mnohdy jsou obrazy florentského básníka velmi barvité. Budeme-li se jimi prokousávat, občas se i my sami zamyslíme, zda žijeme správně ve světě plném zrad a nástrah.

 

Božská komedie

Dante Alighieri  ·  Vydavatelství: Academia, 2009

Překlad: Vladimír Mikeš

Kompletní vydání Božské komedie v novém překladu. Velkoryse rozvržená Božská komedie, jedno ze základních literárních děl světové literatury, už osm století upoutává pozornost čtenářů na celém světě. Dante Alighieri (1265-1321), básník a učenec, který mimo jiné stojí u základů spisovného italského jazyka, shrnul ve svém nejvýznamnějším, neobyčejně důmyslně komponovaném díle veškeré vědění své doby. Báseň je postavena na základním principu čísla tři: skládá se ze tří částí – Pekla, Očistce a Ráje, je napsána v sugestivních terciích. Na pouti záhrobní říší, která je symbolickým obrazem lidského života, od prvotního hříchu až po spasení a probuzení k věčnému životu, a očistcem autora provází římský básník Vergilius. Ve třetím dílu, věnovaném ráji, se potom k básníkovi připojí milovaná Beatrice. Od 19. století se Dantovo dílo stalo výzvou pro nejlepší české překladatele (J. Vrchlického, O. F. Bablera a další). Do této řady patří i nejnovější překlad Vladimíra Mikeše.