Buzna je nejlepší kamarád
S literaturou popisující problematiku vztahů stejného pohlaví ke stejnému pohlaví se v poslední době roztrhl pytel. Téma „zakázané“ lásky přestalo být tabuizováno (narozdíl od Ruska, kde se gayové a lesby musí stále skrývat) a začalo se hojně dostávat do knih a filmových scénářů. Dokonce to vypadalo, že knížka, ve které nevystupuje aspoň jeden gay, není in. Faktem je, že když člověk čte detektivku z období raného středověku, kde se to hemží homosexuály, začne se seriózně ptát, zda je to vůbec nutné. Není jisté, zda se tak děje proto, že je naše společnost tolerantní a vyspělá, nebo si jen autoři myslí, že když bude v knížce aspoň jeden gay, bude to novum a neotřelý a možná i trochu podbízivý motiv.
V této situaci přichází zjevení, povídkový soubor Buzíčci Jana Folného. Próza, ve které jsou gayové a lesby hlavními hrdiny, a přesto to není literatura pro ně. Je to literatura pro nás všechny. Hlavní hrdinové jednotlivých povídek prožívají stejná trápení, žijí životy, v nichž chtějí někam patřit, nejsou to marťané zjevující se jako zábavné postavičky určené k oživení děje.
Folný dokáže dobře popsat charaktery svých postav, ať to je namistrovaný promiskuitní kluk, ozdoba pražských gay klubů; stárnoucí muž loučící se se životem; věčně nespokojený a vztah hledající kluk, který není schopen dělat kompromisy; lesby, jež spolu vychovávají syna, který píše prezidentovi; novinář snažící se popsat život pražských gayů. Všechny Folného postavy řeší obyčejné věci, někdy je až přehánějí – až úzkostná snaha hrdiny první povídky být hubený a krásný je zcela v rozporu s jeho životním stylem. Jiný hrdina zas může normálně fungovat pouze v rodině dvou leseb.
Že půjde o tragikomický text, můžeme pochopit už z názvu samotného titulu, nakladatelství Host knihu navíc vybavilo bílými deskami, které jsou posety obtisky rtů. Růžových. S touto ironií se potom setkáváme dále v celé knize, Folný gaye zná, zná jejich prostředí i problémy. Je realistický a věcný. Ukazuje však, že za růžovým pozlátkem může mnohdy sedět kupa problémů a velké prázdno i samota.
Jeho hrdinové jsou sami, opuštěni bloudí z jednoho gay baru do druhého, bez cíle, bez smyslu, jejich život jim uniká mezi prsty a jediné, co má cenu, je vztah na jednu noc a litry chlastu či kafe. A přitom také chtějí mít svůj „obyčejný“ život.
Právě v hledání této obyčejnosti se Folný přimyká k autorům středoevropského prostoru, jeho malí hrdinové mohou bydlet ve vedlejším vchodě, aniž bychom si jich všimli.
Folný je skvělý vypraveč, v povídkovém souboru mísí různé vypravěčské techniky i žánry, dost často v různé podobě modifikuje motiv dopisu – ať už jde o blog, reportáž, deníkové zápisy, školní esej, elektronickou komunikaci či dopis samotný – ten se dokonce objeví několikrát. Cílem všech je osobní zpověď, vykecání se z něčeho, co vlastně nemám komu říct. Až do extrému je to znát v první povídce, dle které se jmenuje celá knížka. Jazyk jeho postav koresponduje s mluvou té či které vrstvy a nutno říci – je trefný a přitom není laciný.
Folný je poučený autor a jeho bludiště světa gayů má různé odbočky – vedlejší postava jedné povídky se stává hlavní jiné a naopak, čtenář jako by bloumá v nočním labyrintu plném klubů, alkoholu a sexu a hledá, zda tuhle nitku může k něčemu připlést, či nikoli. Některé nitky košatí, některé jsou zauzlovány a nenávratně končí, konec příběhu se nedozvíme. Tahle strategie není v literatuře nová, najdeme ji např. v Želarech Květy Legátové. A zaručeně funguje.
V jedné z recenzí, posměšně nazvané homorecenze, byli Buzíčci zařazeni mezi brak, růžovou knihovnu. Troufnu si oponovat, po dlouhé době se na české literární scéně objevilo něco, co odkazuje na kvalitní českou povídku, zvládá popis samoty a hledání. Něco, co je o nás samých. A že si autor vybral prostředí, které zřejmě zná, není přece nic neobvyklého. A už jsme zase u vyspělosti té či které kultury. Mám dojem, že v téhle zemi nikomu nepřejeme úspěch. A je úplně jedno, jestli je růžovej.
Buzíčci
Jan Folný · Vydavatelství: Host, 2013
Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře.
Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou „stejní lidé jako ostatní“, nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové „jsou“.
A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval autorův postoj k jejich „hrdinům“, balancující mezi ironií a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista, starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších postav zde defiluje ve vzájemně provázaných příbězích. Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění, a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.
