Rozumí se samosebou, že duhové knížky můžete číst úplně kdykoli. Mezinárodní dny/měsíce čehokoli spíš berme jako prostor pro ještě více inspirace a prostor pro debatu, která jindy může bojovat o naši pozornost s jinými tématy, neméně důležitými.

Pauline Delabroy-Allard pro vás možná není úplně nové jméno, patří k jedné z mých osobních favoritek francouzské literatury, a tam je konkurence poměrně tvrdá! Její novinku Kdo ví jsem si zamilovala stejně jako její první román a níže vám povím, proč byste jí taky měli dát šanci, pokud jste to zatím neudělali.

Románový debut Marka Torčíka jsem už dlouho očekávala, jelikož tohle jméno mi bylo z literárních vod dobře známé a byť jsem nečetla jeho předchozí básnickou sbírku, stalo se jakousi zárukou kvality. Přečtěte si podrobnou recenzi Torčíkovy knihy Rozložíš paměť, kterou v listopadu čteme ve Čtenářském klubu Martinus.

Začal Pride Month. Období průvodů a veřejných oslav queer lidí. A i když to s našimi právy v Česku nevypadá vůbec duhově, existuje svět, který nám už dlouhodobě nabízí pomocnou ruku: svět literatury.

Každoroční duhový týden je tady – jedenáctý ročník festivalu, který bojuje proti homofobii a zvyšuje povědomí veřejnosti o LGTBQ+ komunitě v České republice. Připadá nám to jako skvělá příležitost mrknout se na příběhy, ve kterých právě tohle téma rezonuje. Primárně jsme pro vás dali do kupy pár knih, ve kterých je naprosto normální a běžné, že holky občas choděj s holkama a kluci s klukama… a vyšly v letošním roce. Nechte se na ně navnadit!

Deset blogerů, deset recenzí, ale pouze jedna kniha. Kterou knihu recenzoval náš celý blogerský tým tento měsíc? Buzíčky. Sbírku povídek Jana Folného si nemohli vynachválit, přečtěte si proč.

S literaturou popisující problematiku vztahů stejného pohlaví ke stejnému pohlaví se v poslední době roztrhl pytel. Téma „zakázané“ lásky přestalo být tabuizováno (narozdíl od Ruska, kde se gayové a lesby musí stále skrývat) a začalo se hojně dostávat do knih a filmových scénářů.

Je tak těžké nesoudit knihu podle obalu (a prvního dojmu). A přeci si o to někteří autoři říkají. Prvotinu Jana Folného, knihu Od sebe k sobě, mi dva roky zpátky na Mezipatrech prodával kamarád se slovy, že i on se u toho občas červenal. Nu, já sklony k červenání nemám, a protože jsem četl blog, který byl knize předlohou, nic mě nemohlo …