Kdo ví: Autofikce, která bolí, ale nemůžete ji přestat číst
Pauline Delabroy-Allard pro vás možná není úplně nové jméno, patří k jedné z mých osobních favoritek francouzské literatury, a tam je konkurence poměrně tvrdá! Její novinku Kdo ví jsem si zamilovala stejně jako její první román a níže vám povím, proč byste jí taky měli dát šanci, pokud jste to zatím neudělali.
Pauline Delabroy-Allard debutovala ve Francii před pěti lety románem Taková je Sarah, který se českým čtenářům díky nakladatelství Incipit k přečtení dostal už v roce 2021. Autorka si mě už touhle prvotinou namotala a naprosto získala – jedná se o queer román o lásce mezi dvěma ženami, která má ale daleko k lesklé dokonalosti. Ač je to milostný román, je naprosto bez příkras, bez klišé, bez okázalosti. Ukazuje vztah jak nefunční a přinejmenším problematický, tak krásný a vášnivý.
Když jsem se dozvěděla, že autorce vychází novinka Kdo ví, neváhala jsem ani chvilinku, a to i když mě vlastně dost otravují knihy s banálními (pro mě) nezapamatovatelnými názvy. I v tomhle románu je protagonistka, Pauline, ve vztahu se ženou, mnohem víc ale prozkoumáváme nitro a prožívání jí samotné – jejich vztah je pro příběh důležitý jen tak moc, jak je zrovna důležitý pro ni. Že se jméno shoduje s autorčiným nebude náhoda, o románu se mluví jako o autofikčním, tedy nesoucím prvky autobiografie.
Na počátku příběhu čeká protagonistka dítě, v myšlenkách se k tomu vrací neustále, těší se na založení rodiny. S tímhle novým očekáváním se rozhodne prozkoumat svou minulost, minulost dokonce ještě před svým narozením. Kromě toho, že se jmenuje Pauline, má totiž ještě tři další křestní jména, z toho jedno dokonce mužské – Jeanne, Jérôme a Ysé. Skrze svou rodinu, kolektivních vzpomínek a vlastního pátrání se snaží dopátrat, jestli je pojmenovaná po skutečných osobách, po postavách, nebo jak ke svým jménům vlastně přišla. Když se hrdince stane tragická událost, kterou nebudu prozrazovat, je její cesta ještě intenzivnější, ona ještě odhodlanější, dílo ještě silnější.
Kniha Kdo ví je intenzivní, naléhavá, bolestná. Je o vyrovnávání se s vlastní existencí, identitou, se ztrátou, s bolestí, s žitím ve vztahu, který musí být někdy upozaděn, o pocitech, které zná taková spousta z nás a přece si v nich připadáme sami. Pro mě kniha patří k těm nejlepším, které se mi letos poštěstilo přečíst. Možná ale i proto, že hrdinka v jednu chvíli prožívá chvilky, které jsem téměř doslovně prožila i já. Doporučuju všem milovníkům a milovnicím současných světových románů s introspektivními hlavními postavami.
