Proč bychom měli číst queer literaturu po celý rok

Pride Month vznikl v návaznosti na protesty newyorských queer aktivistů v červnu roku 1969. Dnes už se slaví celosvětově – pozná se to většinou podle toho, že metropolemi procházejí takzvané průvody hrdosti. A taky podle toho, že korporace, které na queer lidi přes rok nijak zvlášť nemyslí, přebarví svá loga do pestrých duhových barev na znamení podpory.

Každý Pride Month je tedy složité rozeznat, komu na právech queer osob skutečně záleží. Jedna věc je však jistá. Všichni, kdo se kvůli své sexuální nebo genderové identitě necítí ve společnosti komfortně, můžou sáhnout po knihách, které jim alespoň krátkodobý komfort přinesou.

Jak queer literatura pomáhá

Hlavní předností knih je bezesporu to, že rozšiřují obzory a rozvíjejí empatii. Je to právě čtení, díky němuž se učíme vnímat to, co nám ve světě venku možná uniká.

A je to právě queer literatura, která společnosti zprostředkovává zkušenosti a témata, o nichž by sama od sebe nejspíš nepřemýšlela. Témata, jako je vyrovnávání se s vlastní sexuální nebo genderovou identitou. Témata, jako je coming out či předsudky, s nimiž se queer lidé chtě nechtě celý svůj život setkávají.

Každé queer dílo je důležité hned ze dvou důvodů:

1. Pomáhá všem queer dospívajícím (ale i dospělým) s přijetím sebe sama.
2. Ukazuje společnosti, že být queer není něco, co by měli lidé schovávat ve skříni, ale přirozená součást světa.

Knihy, které si zaslouží každá knihovna

Když jsem před několika lety ležel na španělské pláži a dočítal young adult román Červená, bílá a královsky modrá, přál jsem si, abych ho mohl nějakou časovou schránkou poslat svému patnáctiletému já. To se totiž stále hledalo a jediné queer postavy, které tenkrát znalo, byli cyničtí (a vlastně docela toxičtí) hrdinové z Obrazu Doriana Graye.

Situace se od doby, kdy mi bylo patnáct, naštěstí změnila. A tak queer témata najdeme nejen v překladové literatuře, ale i té české. Poslední roky se jim věnuje například Theo Addair, nově taky Alena Štraubová, které letos vyšel debutový román Léto mezi řádky.

Mezi mé nejoblíbenější queer autory*ky však patří francouzský spisovatel Édouard Louis. Ve svých esejích a autofikčních románech totiž řeší nejen vlastní sexualitu, ale taky třídní rozdíly a tradiční maskulinitu. Proč heterosexuální muže tolik dráždí, když se gay muži chovají uvolněně, způsobem, který by někdo nazval „zženštilým“? Tuhle otázku si pokládám celý život a autor mi na ni v každém díle přinese trochu jinou, přesto cennou odpověď.

Kdo by pak chtěl více pochopit zkušenosti transgender osob, román Dívka, žena, jiné od Bernardine Evaristo nabízí spoustu otázek k zamyšlení a přidává k nim další – rasové i feministické. Nebinaritu a asexualitu zase zpracovává například komiks Gender Queer, na který už se dlouho chystám.

Když se literární svět posouvá rychleji než ten skutečný…

Úplně nejraději mám ale romány, které mezi queer romány možná vůbec nepatří. Queer postavy v nich totiž sice vystupují, ale jejich sexuální či genderová identita se v díle nijak neřeší. Je zkrátka vnímána natolik přirozeně, že to nikoho ani nenapadne.

V románu Rozhovory s přáteli od Sally Rooney sledujeme dvě kamarádky, které se v různých životních situacích intimně sbližují. A nikdo z jejich okolí – ani sama autorka – necítí potřebu tohle chování nálepkovat.

Platí to i pro sci-fi horor Our Wives Under the Sea – příběh dvou žen, z nichž se jedna vrátila z průzkumné mise v oceánu. Středobodem románu tu vůbec není sexualita, nýbrž záhada, co se jedné z žen pod hladinou moře přihodilo.

Takhle nějak si představuji náš budoucí svět. Lidé i literární postavy budou queer a nikdo nebude muset nic vysvětlovat. Bude to sice trvat, než se do tohoto cíle dostaneme, svou cestu ale můžeme urychlit.

Třeba tak, že budeme queer témata řešit po celý rok, ne jen v červnu. Časem se tak stanou přirozenou součástí společnosti a možná už queer literatura nebude speciálně vyčleňována. Bude prostě jen literaturou.