10 otázek pro Kristýnu Trpkovou

Kristýnu Trpkovou vám jistě nemusíme dlouze představovat. Její napínavé tituly nás baví už pěkných pár let, ať už jde o sérii s Laurou Linhartovou a Adamem Benešem nebo stand alones jako byl třeba populární Šmírák z loňského roku. V nejnovější knize Temné břehy se prolíná minulost se současností, prokletá místa s chladnou logikou vyšetřování. A nechybí samozřejmě čtivost a nečekané rozuzlení, jak už to u jejích knih máme v oblibě. Optali jsme se Kristýny na pár všetečných otázek, tak se pusťte do čtení a dejte nám třeba na našem Instagramu vědět, jestli si Temné břehy taky přečtete.

Co vám dovolil motiv nedopadeného vraha rozehrát v nejnovějším románu Temné břehy?

Mě vždycky jako čtenářku krimi velmi fascinoval motiv odložených, nevyřešených případů – obzvlášť, když byly opředeny tajemnem. Takže jsem přirozeně chtěla všechno to napětí, které to vždy ve mně vyvolávalo, přenést i sem, což si myslím, že se povedlo. Zároveň se domnívám, že kniha má podobně jako předešlé detektivky v určitých ohledech díky zvolenému tématu i sociální přesah a opět poukazuje na různá témata a životní situace, které se mohou týkat každého z nás. Nic konkrétního ale nechci prozrazovat 😊

Jak se píše oběť, z níž se stane policistka? Jaký to má vliv na její charakter?

Řekla bych, že taková postava je hodně emocionální, alespoň v případě mojí Emilie tomu tak je. Emilie je v případu osobně zainteresovaná, takže to v mnohém její práci ovlivňuje, na druhou stranu si ale myslím, že se mi povedlo ji napsat tak, že to není jedna z těch typických vyšetřovatelek, které jdou takzvaně hlavou proti zdi a sami ve snaze dopadnout vraha přestávají respektovat pravidla a zákony. Emilie je velmi uvědomělá a jakkoli případ i dávné trauma ovlivňuje její psychiku, drží se svých zásad a nedopouští, aby to kvalitu její práce ovlivnilo.

Přiklání se příběh spíš na stranu nevysvětlitelného tajemna nebo vyšetřovací logiky?

Myslím, že v Temných březích je to tak půl na půl. Kniha je sice mysteriózní krimi, pořád je to ale hlavně detektivka a myslím, že je to znát. Prvky nadpřirozena se tam objevují, asi oproti jiným knihám, spíš střídmě. V tomhle ohledu jsem měla strach, abych to „nepřepískla“ a příběh pak nepůsobil absurdně nebo trapně, takže v té mysteriózní lince jsem se snažila držet při zemi. Což, myslím, se mi povedlo.

Co můžete nastínit pro čtenářstvo ještě navíc k anotaci?

Já mám bohužel nadpřirozenou schopnost prozradit hlavní zápletku svých klid ve dvou větách, už se mi to stalo mockrát, takže pokud se nebudete zlobit, já bych raději nic nenastiňovala 😊 Ať se čtenáři nechají překvapit – ačkoli si myslím, že většina mých věrných fanoušků zhruba tuší, co ode mě a mých knih může čekat 😊

Bez čeho se dobrá detektivka nikdy neobejde?

Na tuhle otázku vždycky odpovídám jen velmi nerada. Domnívám se totiž, že tohle je velmi subjektivní a pro každého čtenáře znamená „dobrá detektivka“ něco jiného. Někdo se neobejde bez vztahové linky mezi vyšetřovateli, to třeba vždy bavilo mě. Někdo zas potřebuje akci, napětí a přestřelky. Jiné zase baví nejvíc psychologie postav. Zatímco někteří čtenáři upřednostňují klidné vyšetřování, jiní by nečetli nic jiného než krvák. Sto lidí, sto chutí, myslím, že je to tak v pořádku, a že i nám autorům to pak dává určitou volnost a umožňuje nám to psát pestře.

Jsou předchozí úspěchy vašich knih spíš tíží nebo motivací?

To asi záleží na mém aktuálním rozpoložení. Je pravda, že dřív mě to hodně stresovalo, na začínající autorku to byl velký tlak. Už první kniha byla bestseller, vzápětí přišla cena, nedlouho poté i nabídka na film… Tenkrát, v mých 27 letech, to bylo strašně rychlé, a je pravda, že jsem sama se sebou hodně bojovala. A kladla si pak na sebe zbytečně vysoké nároky. Dnes jsem ale naštěstí už ve fázi, kdy umím mít z úspěchu svých knih prostě jen obyčejnou radost. A doufám, že to tak zůstane co nejdéle.

Máte vy sama nějaké oblíbené detektivní autory či autorky?

Můj velký oblíbenec byl Mons Kallentoft. Ačkoli je Švéd, jeho knihy mi oproti jiným severským krimi připadaly v mnoha ohledech jiné, jedinečné. Například psal velmi poetickým jazykem, některé pasáže skoro jako by ani nebyly próza, a i když si na to člověk musel zprvu zvykat, pravdou bylo, že Kallentoftův styl psaní dodával jeho příběhům nezaměnitelnou atmosféru. Zkrátka to bylo úplně jiné, než jiné severské krimi. Lepší.

Jak vypadá vaše knihovna?

Pustě a prázdně 😊 My žijeme s hodně dětmi v celkem malém bytě, takže vyznáváme minimalistický styl života, kdy já většinou přečtené knihy nehromadím ale daruji nebo dál prodám na nějakém bazárku. Dělám to tak i s dětskými knížkami. Knihy mají hlavně kolovat a dělat radost, ne být po dočtení v knihovně. A ačkoli rozumím tomu, jakou radost člověku dokáže udělat pocit toho, že má doma schovanou knížku od svého oblíbeného autora, já tohle zkrátka neumím 😊

Kterou knihu jste zrovna dočetla, co máte rozečteno a co se chystáte číst?

Jsem ostuda, ale musím se přiznat, že od doby, co píšu, jsem neměla v ruce knížku.

Jak si hledáte #vicecasunacteni?

Od doby, co se z knih stala práce, už si u toho neodpočinu, není to pro mě zdaleka takový relax jako dřív, a co si budem, s těmi třemi dětmi bych si stejně moc času nenašla, i kdybych chtěla 😊 Nicméně věřím, že jednou tenhle svůj „blok“ prolomím a naučím se mít ze čtení znovu radost jako obyčejný čtenář. Těším se na to.