10 otázek pro Trang Do

Trang Do píše už dlouhé roky blog Asijatka, z jehož základu se v loňském roku vyloupla její autobiografická prvotina Asijatka v Česku. Popisuje v ní každodenní myšlenky a situace, do kterých se jako česká Vietnamka dostává a nad kterými jí občas zůstává rozum stát, rozebírá složitost rodinných vztahů i vlastní identity a hledání kořenů nejen druhé vietnamské generace v Česku a zamýšlí se s humorem a empatií nad životem v česko-německém pohraničí i výchovou vietnamských dívek v Čechách. A my ji teď pro vás vyzpovídali!

Kdybys začínala se psaním teď, v roce 2026, byl by to zase blog nebo jiná platforma? Proč?

To je super otázka. Podle se mě s tím musí potýkat každý digitální tvůrce, pokud chce zůstat relevantní. Určitě bych k blogu začala tvořit i na Instagramu na reels a přidala do toho Youtube, kam jsem zaspala přechod, když textové blogy začaly skomírat. Je to ale náročná platforma pro udržení kvality a diváka. Baví mě tvořit reelska a stát před kamerou. 

Jak se žije v Českovietnamsku?

Je to neustálé objevování toho, co je nového. Kam se posouváme jako komunita i jako lidé s jiným původem. Probouzí to ve mně zvědavost a chuť se dozvídat nové věci a vymýšlet nové projekty.

Potýkáš se ty sama i teď s nějakými kulturními rozdíly? S jakými?

Jasně, docela často. Třeba na návštěvách. Jsem odmalička zvyklá na to, že když přijdu k někomu domů třeba na večeři nebo přespáváme u českých známých, mám tendenci něco šudlat v kuchyni a hodně pomáhat (rozumějte zasahovat) s úklidem a přípravou. Češi na to nejsou zvyklí, pro nás Vietnamky úplný standard, že připravujeme jídlo spolu a uklízíme spolu.

Co bylo největší výzvou při psaní knihy Asijatka v Česku?

Udržet myšlenku fejetonu, vypointovat ji a zároveň neopakovat témata, protože spousta z nich se prolínala. Měla jsem za cíl napsat aspoň 200 stránek a nakonec je z toho skoro třísetstránková kniha. A taky to stihnout vydat před Vánoci. To se podařilo. 

Co bys chtěla svou knihou čtenářstvu předat?

Že mít otevřenou hlavu a být zvídavý, je obrovský dar. Ráda bych, aby jim kniha zodpověděla otázky na to, proč jsou nějaké věci, jaké jsou. A zároveň je ponoukla k větší zvědavosti poznávat svět a proč lidé fungují tak, jak fungují. A také to, že dost často řešíme podobné vztahové problémy.

Kde se ti nejlíp píše?

Různě po kavárnách se mi dobře psalo. Jsem ráda sama mezi lidmi. Chci kolem sebe klasický ruch (jako teď, když ti zodpovídám otázky, ale zároveň být sama. A většina mé tvůrčí energie se zapíná po desáté hodině večer, kdy všechno a všichni usínají. 

Máš nějaké spisovatelské vzory? Jaké?

Nemám vzory. Spíš obdivuju spisovatele, kteří tvoří vlastní komplexní světy, ve kterých mají postavy svůj silný charakter, který se mění a rozvíjí a tvoří si vlastní příběhy. Frank Herbert, J.K. Rowling a Tolkien. Jsem mainstreamový čtenář.

Jak vypadá tvoje knihovna?

Můj sen byl vždy mít obří knihovnu a křeslo. Momentálně mám malý byt, takže se snažím knihy posílat do oběhu a nechávám si jen ty, které ve mně zanechaly nějaký silný dojem. Takže mám zatím poličku s asi třiceti knihami, které mám opřené o různé pokojovky. 

Kterou knihu jsi zrovna dočetla, co máš rozečteno a co se chystáš číst?

Dočítám teď Martina Vášu a jeho Rád bych, ale nechce se mi. Dlouho jsem nečetla nějakou oddechovou beletrii a tohle je takové čtení, se kterým se jako pražský mileniál dobře ztotožňuju a chápu reference. Pak bych ještě chtěla dočíst The Diary of the CEO od Stevena Bartletta. Mám ráda jeho podcast a způsob, jakým zpovídá se hosty. A velmi se těším, až se víc ponořím do Tou horou jste vy. 

Jak si hledáš #vicecasunacteni?

S tím bojuju poslední roky, když jsem studovala, knížky jsem hltala. Dokončila jsem po 3 letech psaní knihy, takže je na čase zas vstřebávat nové podněty. Už nemám potřebu každou volnou chvíli psát, takže teď můžu zase nosit knihy v kabelce. Občas mám období, kdy dodržuju “stránku denně”. Většinou to je stejně víc než stránka, když se začtu – v MHD, ve frontě nebo v kavárně. Spíš mám problém si po čase vzpomenout, co jsem četla, a o čem to bylo.