10 otázek pro Nicole Karráovou

Její debut Kroniky Edenu: Průvodce měl rozhodně ten nejvymazlenější křest a obecně je život „kolem knihy“ hodně živý – možná proto, že její autorka Nicole Kárraová je nejen spisovatelka, ale taky CMO marketingové firmy #HolkyzMarketingu. Pohodlně se usaďte, tady je deset otázek a deset odpovědí přímo od autorky!

Jak bys třemi slovy popsala Kroniky Edenu, abys na ně nalákala i čtenářstvo, co moc neholduje fantasy?

Pomsta nejstarší dcery. Nebo biblicky nepřesné nebe. 

Kde a kdy se vzal první nápad, který dal vzniknout celému příběhu Kronik Edenu?

Věřím, že životě každé holky přijde někdy zhruba ve dvanácti silná existenciální krize. Nevím proč je to zrovna takhle brzy, ale z nějakého důvodu si najednou uvědomíme vlastní smrtelnost? A já jsem strašně usilovně přemýšlela, co se stane potom – kam jdeme po smrti. Našla jsem několik odpovědí, ale ani jedna se mi dost nelíbila. Moje mamka je ezoterička, co věří na anděly. Rodina mého otce je zase velmi křesťansky založená – žije vyloženě v kolébce křeťanství v Betlémě. Bylo mi řečeno, že mám andělské průvodce, ale i že za své hříchy můžu shořet v pekle. Dost se to ve mě tříštilo. Tak jsem začala psát příběh o postavě, která zemřela. Chtěla jsem si vytvořit vlastní posmrtný život. 

Jak dlouho jsi knihu psala?

První řádky Průvodce jsem napsala ve dvanácti letech. Moje mamka dokonce četla úplně první verzi, ze které nakonec nezůstalo skoro vůbec nic. Trvalo hodně dlouhou dobu, než jsem získala odvahu, odhodlání a hlavně disciplínu knihu dokončit. Myslím, že intenzivně jsem na knize pracovala asi dva roky. Ale za tu dobu jsem zvládla i rozplánovat celou trilogii a začít psát kus druhého dílu. Ten mi jde už od ruky trochu rychleji – míň se v tom plácám.

Kde jsi nejvíc psala?

Já píšu na etapy – snažím se vždy vyblokovat celý den na psaní. Potřebuju se na to soustředit, takže žádné rychlé psaní na mobilu v tramvaji. Mám doma velký starožitný stůl – takový, který si člověk představí pod přívlastkem  “spisovatelský”. Píšu tam ráda, při zapaláné svíčce nebo otevřeném okně. Po několika hodinách se ale vždycky musím přesunout jinam, většinou do kavárny. Nejvíc jsem toho asi napsala v pražské Žižkavárně – nehraje tam žádná šílená hlasitá hudba a povolí mi tam sedět u počítače.

Co tě nejvíc inspirovalo při psaní?

Všechno! Moje hlava je kombinace tolika věcí dohromady, občas je těžké najít nit až na začátek nějakého klubka. Ani mi nepřijde, že bych věci ve své knize vymýšlela já – prostě je tam nějak najdu a buď je musím dolovat nebo jdou ven dobrovolně. Hezky to popsal Stephen King, když přirovnal psaní k archeologii. Spisovatel den po dni objevuje poklad skrytý pod pískem – postupně, různými štětečky a nástroji ohledává poklad, dokud nepřijde na to, co pod zemí vlastně je. 

Poslouchalas při psaní hudbu? Jakou?

Hudba je pro mě při psaní velmi důležitá. Udává náladu scény, často ji i inspiruje. Když najdu jeden specifický “soundtrack” k momentu v knize, pouštím ho pořád dokola, než dopíšu. Občas je to na palici.

Miluju Florence and The Machine – Florence zpívá s takovou emocí a zápalem. Pak soundtracky. Eden hodně čerpal ze soundtracků – herních i filmových. Duna, Last of Us, Asassins Creed. Ale já se žánrově fakt neomezuju. Jsou v knize dvě postavy, jejichž soundtrack je celé album – Folklore od Taylor Swift. A potom mě zase inspiruje bulharský chorál. Slyšeli jste třeba Kaval Sviri? Takže je to opravdu mix. 

Kdyby ses ocitla ve svém vlastním příběhu, co bys tam dělala? Jaká postava bys byla?

Já myslím, že bych z Edenu měla mnohem větší radost, než Claire (hlavní postava). Ona se tak moc snaží dostat zpátky, ale já bych si to víc užila. Nevím, jestli by se mi to nakonec tak líbilo – Eden je vlastně docela drsný svět. I přes tu všechnu pěknou magii.  

Komu se Kroniky Edenu budou nejvíc zamlouvat?

Určitě všem, kteří četli někdy young adult fantasy a přáli si, aby někdo takhle psal i pro dospěláky. Obzvlášť potom všem čtenářkám a čtenářům Leigh Bardugo nebo Cassandry Clare. 

Myslím ale, že je to čitelné i pro spoustu lidí, kteří fantasy vůbec nečtou. Už jsem takhle konvertovala několik nečtenářů fantasy a všichni mi řekli, že si čtení užili. Svět Edenu je na náš svět hodně navázaný a Claire je přesně ta hrdinka, se kterou chcete nějaký fantaskní svět objevovat. Je nadšená, ale i skeptická. Má prořízlou pusu, je to aktivní hrdinka a rozhodně se nenechá opít rohlíkem. 

Kniha není extrémně temná, ale i tak bych ji nakonec doporučila nejstarším dcerám, kterým někdo někdy ublížil natolik, že mu chtěli ublížit taky. Myslím, že Průvodce pak může být dost katarzní zážitek.

Jak vypadá tvoje knihovna?

Beru svoji knihovnu sběratelsky. Nenechávám si doma knihy zbytečně. Buď je přečtu a cítím, že je nepotřebuju držet dál. Nebo je mám nepřečtené tak dlouho, že to s nimi vzdám. Nechávám si ty, které z nějakého důvodu chci vlastnit dál. Většinou knihy, které ke mě nějak promluvily nebo drží vzpomínku, kterou bych si ráda udržela. 

Je v ní určitě hodně fantasy, ale mám polici plnou beletrie i klasiky, potom jednu polici exkluzivně na feministické knížky a jednu, kde jsou čistě knihy k psaní. Tam jsou třeba různé slovníky, biblické příběhy nebo třeba O psaní od Stephena Kinga. 

Kterou knihu jsi zrovna dočetla, co máš rozečteno a co se chystáš číst?

Já mám běžně rozečteno několik knih najednou, takže mi trvá déle jednu přečíst, ale nevadí mi to. Naposledy jsem dočetla Dračí republiku, druhý díl Makové války od R.F. Kuang. Brilantní fantasy, i když na můj vkus až příliš vojenské. Rozečtené mám zrovna teď samé české autory – Medúzy od Jakuba Stanjury, Zlatou Grai od Kristiny Wagnerové a Apotéku Agnes Divotvorné od Katky Šardické. Jo a znovu čtu Na Větrné hůrce, protože kamarádka založila book club a tohle je první kniha.

A chystám se na milion knih! Na podzim toho vychází tolik. Určitě se chystám pokračovat v Makové válce. Strašně se těším na Vůle většiny. A absolutní nutnost je Dědic, protože Jiskra v popelu je jedna z mých nejoblíbenějších sérií vůbec.

Jak si hledáš #vicecasunacteni?

Uf, to je těžké, obzvlášť teď, když mám deadline na druhou knihu. Snažím se číst v delších intervalech, abych na knize mohla udělat nějaký pořádný zub. Takže se hodně snažím číst o víkendu nebo když mám zrovna delší večer. Před spaním číst moc nemůžu, protože u toho okamžitě usnu. Nejraději čtu venku – kolem mě pobíhá Kora (můj pes) a hned mi připadá, že zabíjím dvě mouchy jednou ranou.