Vojna podle holek
Mladá izraelská autorka Šani Boianjiu vydala svou románovou prvotinu. Ta letos vyšla v nakladatelství Jota v překladu Tomáše Suchomela. Kniha Věčný národ se strachy netřese je o holkách. Třech normálních osmnáctiletých holkách, které chodí do školy, dívají se po klucích, nerozumí si s rodiči, pořádají večírky…
Zkrátka jako ostatní osmnáctileté holky všude jinde na světě. Až na to, že třídy jejich školy jsou v karavanech. Až na to, že když chtějí pořádat večírek, běhají po celé vesnici, jen aby našly alespoň slabý signál. A až na to, že narukují do armády. Jael, Lea a Avišag, jak se holky jmenují, totiž žijí v Izraeli, kde branná povinnost platí i pro ženy.
Šani Boianjiu píše z vlastní zkušenosti. Jako každá izraelská žena má i ona za sebou dvouletou vojenskou službu. Proto je spisovatelce tato tematika velmi blízká a na knize je její zkušenost poznat. Věčný národ se strachy netřese není velký válečný román, který zaníceně líčí hrůzy bojů. Nenajdete v nich akční scény v zákopech ani dechberoucí emoce, ale tři holky, které pořád na něco čekají a jsou dost znuděné a ironické stejně jako jejich vrstevnice u nás. Během vojny se ale setkají se zbraněmi, válkou a smrtí, což je od dívek v mnoha jiných zemích značně odlišuje.
Abych vás trochu uvedla do příběhu: Trojice hlavních hrdinek jsou kamarádky z jedné třídy, které vojna rozdělí a později zase svede dohromady. Dívky si spolu hrály už jako malé školačky, takže je spojuje opravdu silné pouto. Takové, kdy na sebe mrknete a víte. Nebo nemusíte ani mrknout a víte. V rámci vojenské služby se Lea ocitá na kontrolním stanovišti, kudy procházejí pákistánští dělníci. Jael je zbraňová důstojnice a Avišag stráží hraniční pásmo. Každá z nich je na jiném konci země. Později se všechny sejdou v civilu a pak znovu při další válce.
Když si vybavím pocity, které se mě při čtení knihy zmocňovaly, asi bych je shrnula do pojmu „holčičí syrovost“. Holky hrdinky totiž nejsou žádné princezničky.
Koketují, oddávají se sexu, zlomyslně vtipkují, ale také procházejí různými problematickými zážitky (od očitého svědectví podříznutí důstojníka až po hromadné znásilnění), s nimiž se musí vyrovnat. Otřesné momenty jsou popisovány bez příkras, ale také bez zbytečných emocí. Působí na vás ostře a bolestně, asi jako když se říznete o papír. Krátké a výstižné věty, které tnou do živého. Navíc, vypravěči se střídají, což dodává knize na autenticitě.
Naprosto nové pro mě bylo zjištění, jak je válka pomalá. Že se služby, které měli na různých stanovištích hrdinové knihy, pomalu vlečou a jejich náplň je jednotvárná. Spočívá třeba jen v zírání na červený telefon a čekání, zda zazvoní. Nebo v „rozhánění“ demonstrace o třech lidech. Nebo v zírání na zelený monitor. Čas není podstatný, důležité je jen soustředění na daný úkol a vlastní myšlenky hrdinek.
Bohužel jsem neměla příležitost přečíst knihu „jedním dechem“ a prokousávala jsem se jí na etapy, což čtenářský prožitek bezesporu poznamenalo. Přesto ale ve mně zanechala hluboký dojem. V nejbližší době po ní vzhledem k těžkosti tématu pravděpodobně nesáhnu, jsem ale ráda, že mě kniha neminula.
Nevím, nakolik to bylo autorčiným záměrem, ale knížka Věčný národ se strachy netřese mi zase trochu připomněla, jak málo problémů vlastně mám.
Palčivá a strhující románová prvotina z pera jednoho z největších literárních talentů nastupující generace. Jael, Lea a Avišag spolu vyrůstají v malém zapomenutém izraelském městečku, chodí na střední školu, která má místo tříd karavany, a píší jedna druhé do notýsků vzkazy, aby si ulevily od nudy prostupující jejich náctiletými životy. Když musí narukovat, nepředvídatelně to promění jejich životy i přátelství, které se s vypětím sil snaží udržet. Jael cvičí elitní střelce a flirtuje s nimi, Avišag střeží hranici a pozoruje běžence, jak se vrhají na ploty z ostnatého drátu, a Lea slouží jako vojenská policistka na kontrolním stanovišti a představuje si životní příběhy lidí, které vídá den co den přecházet na druhou stranu. Klábosí o klucích a šeptají si o stále násilnějším světě, jejž tuší kdesi mimo dohled. Bez ustání cvičí a připravují se na okamžik, který možná nikdy nepřijde. Žijí v jedinečné, jakoby zhuštěné vteřině těsně předtím, než začne jít o život.
