Hájkova kronika v novém kabátě
Nakladatelství Academia vydalo novou edici slavné České kroniky
Počin století, dalo by se říci o novém vydání Hájkovy kroniky, jejíž edici připravil Jan Linka. Předchozí vydání totiž nebyla úplná, první snahu o ucelenou podobu kroniky přerušila druhá světová válka. Druhé vydání, které se objevilo v 80. letech 20. století, představovalo jen výbor z celého textu. Kroniku přitom potřebují historici, lingvisté, literární historici, ale také studenti a učitelé. Dosavadní pokusy si v ní listovat však nebyly příliš jednoduché, první vydání šlo komplikovaně vypůjčit pouze v Národní knihovně (i když na webových stránkách Centra medievistických studií bylo přístupno), výbor z 80. let nebyl kompletní a člověk v něm nemusel nalézt požadovanou pasáž.
Václav Hájek z Libočan, geniální vypravěč, se živil jako kněz. Původně protestant, přestoupil ke katolicismu, pro svou potřebu zastávat se druhých byl překládán z fary na faru. V té na Tetíně začal sepisovat svou kroniku. Peníze mu poskytla česká šlechta. Přesto autor tohoto velkého díla zemřel chudý, sám a bez prostředků. Jeho dílo ho však přežilo.
Kronika česká se stala hlavním textem, který popisuje české dějiny od raného dávnověku do roku 1527. Začíná příchodem Čechů a poté postupuje chronologicky, končí korunovací Ferdinanda Habsburského.
Hájek vždy datuje, kde se co událo. Jeho práce s prameny je však všelijaká, fakta, o kterých dnes nikdo nic neuvádí, dochovaly se např. pouze nějaké archeologické nálezy, datuje do přesných let, dodává k nim konkrétní jména i události. Pojmenuje vždy celé rodiny včetně žen a dětí, ač nemáme vůbec žádných zpráv, jak se tito lidé jmenovali. Zajímavé úsudky Hájek činí i z hlediska etymologického, dle nějakých obvykle metaforických přirovnání vysvětluje názvy českých měst a vesnic – ani zde nemá své výsledky nijak podepřeny. Otázkou samozřejmě je, jak Hájkovy „lži“ mohla ovlivnit katolická kontrola celé kroniky. V některých věcech je však Hájek pravdivý – je jasné, že studoval jemu dostupné materiály.
Kromě Hájka pábitele, který si hraje se jmény a čísly, vytváří vlastní koncepty a příběhy, tu však máme také Hájka spisovatele – už doba Veleslavínova o něm mluvila jako o Liviovi, který je vynikající po stránce stylistické. Jeho vyprávění o českých dějinách jsou krásnými, vypointovanými příběhy, které nutí čtenáře, aby četl dál.
Kronika česká má skvělý spád, je napínavá. Tady možná Hájek předběhl dobu, kdyby žil později, možná by sepisoval historické romány či fantasy literaturu.
Na kroniku lze také nahlížet jako na zajímavý produkt českého knihtisku a českých nakladatelských aktivit; rovněž současné vydání je vyzdobeno dřevoryty, jako tomu bylo v 16. století – původní exemplář Hájkova díla se nachází ve Strahovské knihovně a byl pro potřeby nakladatelství Academia zapůjčen premonstrátským řádem.
Kronika česká byla milována i zatracována současně. Obrozenečtí vědci (Gelasius Dobner či Josef Dobrovský) ji zpochybňovali, čeští vlastenci o generaci mladší ji zbožňovali, stala se jejich biblí, jejich inspirací. Bylo to také proto, že to byla česky psaná kronika, jež vznikla ještě před Bílou horou a následující „českou porobou“. Obrazy z českých dějin popisované v kronice představovaly vzory pro literární i výtvarná díla, která se stala alfou a omegou 19. století. Historické malby, kde vystupuje hrdinný Bivoj, tři krásné sestry, praotec Čech stojící na Řípu, byly jen výklady přečteného. Stejně tak tomu bylo i s literaturou, zde spisovatelé vykrádali celé pasáže z Hájkova textu, případně s nimi dále pracovali. Přeborníkem v rozvíjení Hájkova mytického systému raných českých dějin se stal Julius Zeyer. Tento spisovatel souzněl s generací Národního divadla. To za svou výzdobu vděčí také Hájkovi. Při jeho otevření zazněla Smetanova Libuše. Celá tato umělecká generace ještě hledala kořeny národní svébytnosti. Poté se již Hájek stal lhářem a mystifikátorem, realistická kritika mu nepřála.
V dnešní době nelze Hájka brát vážně, co se týče historických skutečností, nelze vytvářet na základě jeho textu nové mýty, přesto je dobré si v něm číst. A to nejen díky pěknému vydání, ale také díky lehkosti, s jakou je samotný text sestaven.
Kronika česká
Václav Hájek · Vydavatelství: Academia, 2013
Hájkova Kronika česká, poprvé vydaná v roce 1543, patřila až do 19. století k nejčtenějším a nejoblíbenějším česky psaným knihám, i přes tvrdou kritiku, které ji podrobil v druhé polovině 18. století historik Gelasius Dobner. Hlavně v 19. století Kronika poskytla látku mnoha novodobým českým autorům i výtvarným umělcům. Většina starých českých pověstí žije dodnes v obecném povědomí právě v podobě, kterou jim vtiskl Hájek. Dobner, Dobrovský a další Hájkovi vytýkali především volné nakládání s prameny a smyšlenky v částech o nejstarším období českých dějin. Postoj dnešních historiků k Hájkovi je příznivější, oceňují především pramennou hodnotu pro období blízké autorovu životu. Největší předností Kroniky české je však autorův mimořádný vypravěčský dar, který založil vztah k české historii u mnoha generací čtenářů.
Práce Jana Linky je nejúplnější edicí Hájkovy kroniky (starší edice z 1. poloviny 20. století nebyla dokončena, v roce 1981 vyšel pouze výbor).
Obsahuje kompletní transkripci textu a na připojeném CD rovněž jeho transliteraci, dále rejstříky (osob a míst), diferenční slovníček, ediční poznámku a doslov Petra Voita.
