Trocha krásného a jemného čtení
Francouzský bestseller s přesympatickým názvem S elegancí ježka zobrazuje osudy několika zajímavých lidí, kteří bydlí v jednom domě. Domovnice Renée, která rozumí filozofii jako málokterý absolvent magisterského studia uvedeného oboru. Dvanáctiletá dívenka, jež je pevně rozhodnutá, že se již brzy zabije. A taky záhadný Japonec Kakuro Ozu, jehož příchod do domu změní všechny zavedené pořádky…
Muriel Barberyová vytvořila čtivý společenský román, jehož postavy se pohybují na samotné hraně uvěřitelnosti. Úvahy hluboce vzdělané domovnice, která svou pravou tvář před obyvateli domu dovede velmi umně maskovat, přerušují postřehy a pozorování světa dvanáctileté Palomy, která se již na prvních stránkách románu zapsala mezi mé oblíbené stále ještě trochu dětské hrdinky.
Autorka se s něhou věnuje osudům a rodinnému zázemí obou hrdinek, popisuje dva světy, které existují ve stejném prostoru, aniž by jeden zaškobrtl o druhý. V jednom z nich se dá nadechovat zhluboka, v druhém je úzko k zalknutí. Zatímco lehce zanedbaná domovnice listuje knihami o umění a literatuře, rozhodne se Paloma v den svých třináctých narozenin zapálit byt a spáchat sebevraždu, protože nenachází nic, co by jejímu životu dávalo nějaký smysl. Příběhy Renée a Palomy se na domovních chodbách prolínají výjimečně, ačkoli se Paloma podobně jako domovnice často pozastavuje nad chováním francouzské smetánky. Dvanáctiletá dívka začne sepisovat své „hluboké myšlenky“ a „deník pohybů světa“ a zdánlivě to vypadá, že na světě už není nic, co by dokázalo zvrátit její rozhodnutí. Do domu se ale přistěhuje Kakuro Ozu a všimne si věcí, které nikdo jiný nevidí, prokoukne masku Renée a začne s ní zažívat jedinečnosti. Paloma díky němu nachází dva skvělé přátele. Jak už to ale v životě bývá, nakonec všechno dopadne ještě trošku jinak…
Věci často nejsou takové, jaké se zdají být. Jenom vnímavý člověk dokáže zachytit kouzlo a krásu zcela všedních věcí a okamžiků.
Kniha od Muriel Barberyové je určena pro čtenáře na dlouhé tratě, kteří se nepotřebují nacpat příběhem až k prasknutí, ale dovedou ocenit pozvolné přemítání o životě. Netuctové protagonistky příběhu dovedou čtenáře okouzlit svou bezprostředností, bezradností i přirozenou inteligencí. Není tedy divu, že kniha ve Francii slavila ihned po svém vydání velký úspěch, od roku 2006 vyšla v několika vydáních a dokonce i nakladatelstvích.
Román je zpracován formou vyprávění či zápisků dvou ústředních hrdinek, Paloma své pasáže obvykle začíná japonskou básní haiku či tanka, avšak jinak se styl obou částí knihy příliš neliší. Obě postavy jsou sečtělé, vyjadřují se zajímavě, dovedou být ironické, ale především sebeironické a v každé situaci dokáží přidat ještě jeden postřeh navíc. Radosti i melancholické momenty románu jsou zachyceny pestrým a lehkým jazykem. Krásné a jemné čtení.
S elegancí ježka
Muriel Barberyová · Vydavatelství: Host, 2008
Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti.
