Česká literatura potřebuje víc Alžběty Bublanové

Mladé české autorce Alžbětě Bublanové vyšla druhá kniha. První povídková sbírka Čtyři stěny získala ocenění od Akademie literatury české a její druhý román V Tichu je též hodný uznání.

Obecně nemám k současným českým autorům přílišnou důvěru, jen málokdy objevím nějakou perlu, která mě doopravdy baví. A právě takovou perlou je nová kniha Alžběty Bublanové, kterou mi doslova vnutila kamarádka s tím, že si ji prostě potřebuju přečíst. Líbivá minimalistická obálka se taktéž přimlouvala za přečtení. Ok, let’s do this.

Příběh vypráví Adéla. Je jí patnáct a po ničem netouží víc, než být konečně dospělá. Dělá pro to všechno. Odejde z domu, chce se postavit na vlastní nohy. Postupně zjišťuje, že všechno není tak jednoduché, jak si vysnila a život servírky v ušmudlané hospodě jí přestává stačit. Dře do úmoru, upíše se pochybné finanční společnosti, jejím cílem je vydělat peníze a obětuje tomu všechno. Svou rodinu, přátele, samu sebe. Při snaze nespadnout do každodenního nudného kolotoče všednosti s údivem zjišťuje, že v něm už dávno vězí až po uši.

Pokud se vám líbila kniha Marta v roce vetřelce od Petry Soukupové, tak je to jasné. Tuhle knihu nutně potřebujete a přelouskáte ji za jeden bolestný večer, po kterém jako by vám ve vzduchu zůstalo viset prázdno, smutek a nikotinový kouř. Bude vám líto, že kniha končí a stanete se věrnými fanoušky Alžběty Bublanové. To je, prosím pěkně, můj případ. Dokonale jsem se vžila do Adély, která hledá „něco“ a neví vlastně pořádně co – věčný problém všech dvacátníků, jenž chtějí všechno a hned teď a hlavně ne nic z toho, co vidí u svých rodičů.

Knížka je nesmírně čtivá, zhltnete ji okamžitě. Dělají to zejména kratičké věty; kniha je minimalistická po všech stránkách. Adéliny stručné zápisky se nezaobírají dlouhými popisy, výkřiky emocí, únavným fňukáním. To se mi na psaní autorky zamlouvá nejvíc – dokáže málem vyjádřit spoustu. Umí dokonale zprostředkovat atmosféru. Dokáže vás ovlivnit. Adéla jako by během mého čtení postupně vystupovala ze své knihy; četla jsem ji v autobusu a když jsem vzhlédla, ani bych se nedivila, kdyby najednou seděla vedle mě. Čtete o vymyšlených a přece skutečných lidských osudech. Adéle byste nejradši dali facku a zároveň ji objali. Při čtení se ve vás mísí spoustu různých názorů, pohledů, emocí. Nemusíte s Adélou souhlasit, nemusíte ji mít rádi. Důležité je, že vám ani na vteřinku není lhostejná.

V Tichu je název baru, kolem kterého se Adélin život neustále točí, do kterého se vrací, i když je z ní bezdomovec nebo naopak bohatá manažerka. Možná i vy při čtení zjistíte, že máte nějaké takové místo, do nějž se třeba i bezděčně vracíte v různých okamžicích svého života – po dočtení se vůbec možná budete spíš než nad příběhem zamýšlet nad vlastním životem, protože věřím, že v něm leckdo rozpozná i střípky svých vlastních osudů. V Tichu není mainstreamová kniha, předpokládám, že její koncept, styl vyprávění a hlavní aktérka nezaujmou každého. Věřím ale, že své příznivce si najde a snad jich nebude málo. V české literatuře rozhodně potřebujeme víc Alžběty Bublanové.