Čas vos: Když minulost bodne jako žihadlo
Alena Mornštajnová, jedna z nejoblíbenějších českých spisovatelek, se ve své nové knize Čas vos vrací k tématům, která jsou jí vlastní: rodinná traumata, mlčení, vina a odpuštění. Tentokrát ale nepíše historický román, ani výrazně společenský příběh – její novinka je spíše civilní, tichá a velmi osobní. A možná právě tím může na nějaké čtenářky a čtenáře působit o to silněji, anebo naopak mohou od knížky odcházet lehce zklamaní. Rozhodně ale stojí za pozornost a v tomhle článku si povíme proč.
Příběh Času vos se rozvíjí nenápadně. Bára, žena ve středním věku, se vrací do svého rodného města, aby se pomstila za křivdu, o které na začátku vyprávění mnoho nevíme. To, co mělo být přímé a možná i trochu dramatické a pod její kontrolou, se pomalu mění v něco jiného. Do jejího života vstupuje starý samotář přezdívaný Ptáčník – muž, který (z velké části) dobrovolně žije na periferii společnosti, ale zároveň má velmi ostrý cit pro lidskou bolest. Jejich přátelství je zvláštní a křehké – a právě tahle dynamika tvoří srdce celého románu.
Mornštajnová tu nevsází na dramatické zvraty. Spíš jako by psala tichým hlasem, v rytmu zahradničení, chůze po lesních cestách nebo malých gest, kterými lidé dávají najevo, že jim na sobě záleží. Čas vos je v mnoha ohledech jiný než Hana, Tiché roky nebo Slepá mapa – není tak rozmáchlý, ale o to víc rezonuje v detailech. V tom, co se neřekne. V tom, co zůstane viset ve vzduchu.
Jedním z nejsilnějších motivů knihy je vina – nejen ta, kterou pociťují hlavní postavy, ale i ta, kterou si často přenášíme z generace na generaci, aniž bychom o tom věděli. Mornštajnová nehodnotí, neukazuje prstem. Jen pozoruje. A dává svým postavám prostor k tomu, aby si mohly něco odžít. To, co by u jiného autora mohlo působit jako banální zápletka, se pod jejím vedením proměňuje v tichý příběh o naději. Nutno podotknout, že „tichost“ tohohle románu právě může být kamenem úrazu pro ty, kteří si oblíbily autorčiny romány o obyčejných lidech na pozadí velkých dějinných událostí. Nevím, zda se autorka tohohle „prokletí“ někdy zbaví, – přecejen na úspěch Hany asi nikdo jen tak nezapomene – pro to, abyste si Čas vos užili, je ale nezbytné se od její minulé tvorby odpoutat.
Románu bychom určitě mohly vytknout i jiné aspekty – možná bychom si přáli větší vývoj postav, možná u zapeklitějších uzlů menší předvídatelnost, pravdou nicméně zůstává, že se kniha čte sama a i lidé, kteří si přečtou pár knih ročně, tuhle jistojistě nebudou chtít jen tak odložit. Alena Mornštajnová tenhle dar má a my si v Martinusu rádi přečteme cokoli napíše.
Abych shrnula svoje myšlenky: Čas vos je román, který se nikam nežene, ale o to déle ve čtenářstvu zůstává. Nenápadně sedí v hlavě, jako vzpomínka, která vám nedá spát. Je to kniha o bolesti, která neodezní, ale i o tom, že některá přátelství přicházejí tehdy, když už jste s nimi vůbec nepočítali. Pokud tenhle popis zní jako čtení, které byste si mohli užít, směle do toho. Pokud ale čekáte další Hanu, obávám se, že to nebude kniha pro vás.
