Hanba / Zamrzlá žena / Mám kolem sebe pořád tmu: Tři skvělé prózy Annie Ernaux v jednom svazku
Francouzská nobelistka Annie Ernaux je známá tím, že ve svých knihách neuhýbá ani předtím, co je v životě nepříjemné. Píše o hanbě, těle, stárnutí, ženské roli i třídní příslušnosti. V její nové knize, která v českém překladu vychází pod hlavičkou Hostu a kterou jsme vybrali jako květnovou knihu Čtenářského klubu Martinus, se setkáváme hned se třemi texty. Všechny jsou poměrně krátké, ale o to intenzivnější. Taky je to moje veliká oblíbenkyně a kdykoli si přečtu jakýkoli její text!
Annie Ernaux ve svých autobiograficky laděných prózách rozplétá vrstvy vlastní minulosti, aby pochopila nejen sebe, ale i společnost, která ji formovala. Sama sebe nazývá „etnoložkou sebe sama“ – a přesně to její psaní podle mě vystihuje. Vychází z osobních zážitků, ale vždy je zasazuje do širšího kontextu genderových, třídních nebo kulturních struktur. V titulu Hanba / Zamrzlá žena / Mám kolem sebe pořád tmu dostáváme výjimečnou příležitost sledovat tři různá období jejího života – a tři různé formy ztráty kontroly, která se mění ve vědomí, odpor nebo smíření. Všechny tři části se ve velké míře věnují matce Annie Ernaux, o které jsme z přeložených děl, která už vyšla, měli jen nejasnou představu.
Hanba
První kniha začíná šokujícím přiznáním: „Můj otec se jednoho červnového odpoledne pokusil zabít mou matku.“ Tato událost z roku 1952, kdy bylo Ernaux jedenáct let, se stává výchozím bodem pro zkoumání pocitu hanby, který ji provázel po celý život. Autorka s chirurgickou přesností analyzuje, jak tato traumatická zkušenost ovlivnila její vztahy, vnímání sebe sama i postavení ve společnosti.
V téhle knize jsem se už poněkolikáté zamilovala do autorčina stylu psaní, který ovšem nemusí sedět všem čtenářům a čtenářkám: vnímám ho jako „radikální upřímnost“, styl zbavený jakéhokoli sentimentu, a přitom kombinuje popisy vnitřního života s popisy míst, která ji formovala. A právě to pro mě dělá čtení tak intenzivním – nejde o popis bolesti, ale o její analýzu, která člověka konfrontuje i s jeho vlastními vzpomínkami a selháními.
Matka je v této části přítomná trochu jako oběť – tichá, vyděšená, ale zároveň pevně zakotvená v rodinné rutině. Není vykreslena jako slabá, ale spíše jako ta, která dál nese tíhu každodennosti, i když se kolem ní otřásl svět. Ernaux ji sleduje z dětského pohledu, a zároveň s odstupem dospělé ženy reflektuje, jak matčina reakce na násilí – mlčení, potlačení, přizpůsobení – formovala i její vlastní vnímání hanby, soukromí a ženské role.
Zamrzlá žena
Ve druhé části se Ernaux zaměřuje na období svého manželství a mateřství. Popisuje, jak se cítila uvězněná v rolích, které jí společnost přisoudila, a jak postupně ztrácela kontakt se svou vlastní identitou. Tato část je bolestivým svědectvím o ženské zkušenosti v patriarchální společnosti a o boji za vlastní svobodu a autenticitu.
Opět nejde o výpověď s nánosem nostalgie – text je syrový, místy až nelítostný. Autorka ukazuje, že za slovy jako „běžný život“ nebo „normální rodina“ se často skrývá mlčení, frustrace a pocit, že člověk mizí. Matka se v této knize objevuje méně přímým způsobem, ale její vliv zůstává silný. Je přítomná jako obraz ženy starší generace, která se naučila přijímat své úkoly – být manželkou, matkou, hospodyní – bez otázek. Autorka si uvědomuje, že některé ze vzorců, do nichž sama upadá, si nese právě od ní. V určitém smyslu se proti matce vymezuje, ale zároveň vnímá, jak hluboko jsou její postoje zakořeněné – a jak těžké je z nich vystoupit.
Mám kolem sebe pořád tmu
Závěrečná část knihy je deníkovým záznamem posledních měsíců života autorčiny matky, která trpěla Alzheimerovou chorobou. Pro mě je to asi nejsilnější část, a dokonce si myslím, že by kniha byla vhodná jako první v tomto trojsvazku, i když pochopitelně chronologicky patří na závěr. Ernaux zde s neobyčejnou otevřeností sdílí své pocity bezmoci, smutku a lásky, které prožívala během matčina postupného odcházení. Tato část je dojemným rozjímáním o paměti, ztrátě a vztahu mezi matkou a dcerou.
Ani tady se nebojí pojmenovat emoce jako strach, únavu ani úlevu (za kterou by se třeba někdo jiný mohl stydět a z vyprávění ji vynechat). Deníkové zápisky, ač strohé, jsou hluboce emocionální. Pokud vás dojaly memoáry jako Still Alice (skvělá je i filmová adaptace) nebo texty Joan Didion, je pravděpodobné, že k vám bude promlouvat i tahle kniha.
V této části je matka centrální postavou – fyzicky přítomná, ale mentálně se vzdalující. Vztah, který dřív mohl být napjatý nebo ambivalentní, se zde proměňuje v péči, pozorování, bolest i něhu. Ernaux sleduje, jak se matčina osobnost rozpadá, a zároveň se snaží uchovat to, co z ní zbylo – ve slovech, gestech, paměti. Matka je tu zároveň reálným člověkem a symbolem všeho, co mizí, když paměť ztrácí tvar.
Asi jste pochopili, že jsem knihou při čtení byla naprosto pohlcená a loučilo se mi s ní jen velmi těžko. Autorka je svérázná stylem i tématy, možná ji budete číst déle, než jste zvyklí, já vám ale rozhodně doporučuju její knihy vyzkoušet. Pokud vyberete tenhle trojsvazek – který je po celý květen za lepší cenu a s poštovným zdarma s kódem ERNAUX díky Čtenářskému klubu Martinus – a na začátku byste se nezačetli, zkuste trochu rebelie a zkuste číst Mám kolem sebe pořád tmu jako první.
