Když byla příroda surovější než člověk

Zmrtvýchvstání. Knižní předloha toho profláklého snímku, ve kterém se Leo DiCaprio proplazil k Oscarovi. Podle sociálních sítích naprosto neoprávněně – měl to totiž vyhrát ten medvěd.

Samozřejmě ti, co film už viděli, vědí, že o toho medvěda tam vůbec nejde. V knize je to zrovna tak. Michael Punke, americký specialista na obchodní právo, napsal drsný román o době, kdy slib znamenal víc než zákon, kdy byla příroda surovější než člověk, kdy jediné, na co jste se mohli doopravdy spolehnout, jste byli pouze vy sami a vaše schopnosti. Film jsem viděla ještě před přečtením knihy a tak se asi neubráním lehkému srovnávání; dopředu říkám, že Punkeho román jednoznačně vede před Gonzálesovo filmem.

Hugh Glass je protřelý traper, který se s hrstkou dalších najatých chlapů vydává pod záštitou Kožešinové společnosti Skalnatých hor na dramatickou pouť vedoucí skrze dnešní Wyoming, Montanu, obě Dakoty a Nebrasku. Jak už všichni dobře víme, napadne ho grizzly a v příšerném stavu ho kapitán Henry zanechá se dvěma sketami – slizkým hazardérem Fitzgeraldem a naivním kloučkem Jimem Bridgerem. Ti ho okradou a nechají napospas jeho osudu. Hugh Glass se ale nevzdává za žádných okolností a rozhodne se, že se pro svou milovanou pušku anstadtku doplazí. Trvá mu to spoustu měsíců, zažije nespočet dobrodružství a ani na chviličku to není nuda.

Na rozdíl od filmu. Nevím jak vás, ale mě ty zvláštní „snové“ prostřihy nebavily a nechápala jsem je. A neměla bych v tom víc jasno, ani kdybych si předtím přečetla knížku. Je totiž vyprávěná velmi spoře, syrově, skoro suše – žádná zbytečná přikrášlování, pokud si to něco doopravdy nezaslouží, jako třeba dechberoucí americké prérie a Skalnaté hory. Spisovatel se soustředí hlavně na to, aby příběh pořádně odsýpal, byl neustále napínavý, zajímavý a čtivý – a to se mu skutečně daří. Knihu jsem přečetla na jeden zátah o velikonočních svátcích a byla jsem z ní úplně paf; částečně i proto, že dopadla jinak než filmová verze.

Čtyři hlavní hrdinové – Hugh Glass, Jim Bridger, John Fitzgerald a kapitán Henry – jsou v příběhu představeni podrobněji, autor se rozepíše o jejich životních osudech skoro až životopisně. Jakmile máte jasno v tom, kdo je kdo, ještě chviličku strávíme rozebráním fungování obchodu s kožešinami na západě a jdeme sledovat, jak se Hugh kousek po kousku sbírá dohromady ze strašlivého útoku grizzlyho. Jestli se vám při některých scénách ve filmu lehce zvedal žaludek, připravte se, že tady to je ještě stokrát horší – sice tu chybí to vizuálno, ale pokud máte aspoň špetku fantazie, dopředu se raději obrňte, popisy Hughových zranění jsou občas fakt nechutné. Na druhou stranu potřeba autorovi přiznat plus za to, že ve svém naturalistickém vyprávění ani na chviličku nepolevil.

Rozhodně to tedy není četba pro něžné dámičky. Romantika, něha, laskavost, účast, soucit, dojetí… pche. První místo tady okupuje kouzelná, ovšem nepřístupná a drsná příroda, ošlehaní chlapi, kteří se rozhodně nehodlají babrat ve svých pocitech, zálesáci, pro něž je důležité přežít a schrastit pár babek na jídlo a přístřeší. Překvapivě mi to vůbec nevadilo. Když totiž čtete pozorně, skrz řádky prosakuje všechno to, co se na první pohled zdá, že tam není – účast, soucit, laskavost, dojetí. Tím silnější, že na první pohled nejsou znát a možná je snadno přehlédnete, pokud nebudete číst pozorně a nepovede se vám vžít do hlavních hrdinů. Na něhu a romantiku ovšem vážně zapomeňte.

Opomeneme-li tedy fakt, že Hughova touha po odplatě je přece jen pochopitelněji ztvárněná ve filmu (v knize totiž Hugh vůbec žádného syna nemá), kniha se filmu určitě vyrovná a co víc, překonává jej v mnoha ohledech. Dokonce si ani nevzdechnete po těch neskutečně krásných záběrech amerických lesů a hor. Na závěr vás navíc čeká doslov autora o životě skutečného Hugha Glasse (ano, věděli jste, že traper Hugh Glass v 19. století skutečně existoval?) a jeho známých, ze kterých se vlastně díky příběhu stali i vaši známí. Díky tomu jsou všechny ty pocity, které budete dozajista prožívat při čtení – strach, šokování, vztek, naděje, dojetí – ještě mnohem intenzivnější, protože tohle všechno, to se milí zlatí kdysi dávno doopravdy stalo.