Jaký je třetí případ soukromého očka Cormorana?

Já to říkám pořád, Rowlingová (ehm, teda Galbraith, pardon) je prostě zlo. Rok čekáte na novou knihu, pak ji schramstnete za dva večery a pak zase rok čekáte na další.

Pokud jste nepřečetli Volání kukačky a Hedvábníka, nemá pro vás Ve službách zla smysl, to si povězme na rovinu. Rowlingová už ze začátku pracuje s tím, že dva ústřední hrdiny – soukromé očko Cormorana Strika a jeho asistentku Robin Ellacotovou – dobře znáte, dokážete předvídat jejich chování a těšíte se z toho, že vám autorka pomaloučku odhaluje jejich minulost. Pokud máte chuť na starou dobrou anglickou detektivku, kde je spíše než akci dáváno přednost propracovaným dialogům a vytříbeným psychologickým profilům všech postav, udělejte si čas i na předchozí díly. Ačkoliv jejich tloušťka může lehce odrazovat, toho času nebudete litovat.

Ve službách zla je nejtlustší a taky nejdrsnější ze všech tří dosavadních dílů. Připadá mi, že Rowlingová se pořád ještě snaží vypsat ze sebe to, co si nemohla dovolit v Harrym Potterovi. Hned na začátku knihy tedy přijde Robin do kanceláře useknutá noha a my se pouštíme do pátrání po vrahovi, který ji osobně doručil. Strike má okamžitě tři podezřelé, všichni tři jsou z jeho minulosti, neuvěřitelně zvrácení, podlí a s pádným důvodem se Strikovi pomstít. Kromě toho v trojce nejvíc pitváme v prapodivném vztahu Robin a Cormorana. Krapet zlé je to, že právě v tom si čtenář libuje daleko víc než v hlavní zápletce příběhu.

Ne že by byla špatná, to chraňbůh, Rowlingová naopak touhle knihou dokazuje, že si k detektivkovému žánru jen tak na chvíli „neodskočila“, ale dá se už právě díky románu Ve službách zla směle zařadit mezi ostatní literární detektivkové mágy. Možná za to může moje záliba rýpat se v mezilidských vztazích, to nevím, ale každopádně mi celý ten problém s useknutou nohou nepřišel tak zajímavý jako fakt, zda dá Robin definitivně přednost svému uhlazenému účetnímu, nebo drsňáckému Cormoranovi s nadváhou. Pachatele jsem odhalila někdy ve třetí čtvrtině knihy, poplácala jsem se za to po rameni a pak už jsem jen chtěla vědět, co se stane s naší detektivní dvojicí. A v tom se Rowlingové opět podařilo mě vykolejit.

Ze série, kterou původně naoko psal válečný veterán Robert Galbraith a které se holky vyhýbaly, je nakonec jasně zřetelné, že ji píše žena – a píše ji velmi dobře. V knize Ve službách zla si Rowlingová bere na paškál mimo jiné i domácí násilí, znásilnění, nerovné postavení mužů a žen v práci. Feminismus v téhle knížce doslova klokotá mezi řádky, a to se mi strašně líbí. Vím, že už bych se těch přirovnání s Harrym Potterem měla zbavit, ale Robin mi čím dál tím víc připadá jako dospělá Hermiona, které zapomněli v Bradavicích poslat sovu s přijímacím dopisem. Je to neskutečně skvělá a přitom stále reálná postava, kterou bych nejspíš chtěla za nejlepší kamarádku. Stejně tak i Cormoran, u nějž naprosto chápete, jak to Rowlingová myslí, když píše, že je přes všechno to lehké opovržení, které k němu cítíte, přece jen prapodivně přitažlivý.

Pokud chcete líbivou jednohubku, kterou zhltnete na posezení, vřele vám doporučím právě detektivky od Rowlingové. S chutí si k tomu můžete pustit do sluchátek písničky od Blue Öyster Cult, kterými je příběh protkaný a žádné zklamání na vás nečeká. Na druhou stranu na vás nečekají ani nějaké hlubší emoce, až na jeden dramatičtější zvrat ani žádná překvapení. Upřímně jsem od třetího dílu čekala nějaké větší „wow“ a musím říct, že na Hedvábníka to nemá. Na druhou stranu se ale i tak moc těším na další knihu (která prostě musí být, příběh má velmi otevřený konec) a rozhodně si ji s chutí přečtu. I přesto, že Cormoranův nejnovější případ nepatří mezi jeho nejlepší, stále je to jedna z nejkvalitnějších knih, co aktuální detektivní žánr nabízí.