Šibalský, dojemný a čtivý – to je nový Fulghum
Řekněme si to na férovku rovnou, Fulghumovy knihy mám strašně ráda. Na tuhle jsem se těšila měsíce a neměla od ní zrovna malá očekávání. Už roky se držím toho, že teplé koláčky a studené mléko zachrání moje nervy téměř před vším a že když vyrazím do světa, je dobré se někoho chytnout za ruku, dávat pozor na auta a držet se s ostatními pohromadě.
Robert Fulghum se ve své nové sbírce Poprask v sýrové uličce nijak zásadně nemění. Je to pořád ten laskavý, mírumilovný a trochu potřeštěný spisovatel, který píše výstižně a čtivě. Poprask se ovšem od jeho předchozích knih v jedné věci zásadně odlišuje: byl vytvořený pro českého čtenáře. Fulghum vytáhl ze svého šuplíku texty, které si do něj roky střádal a český nakladatel (konkrétně Argo) vybral ty, které se podle jejich soudu budou líbit českému čtenáři. Knihu ozdobila obrázky česká ilustrátorka Kateřina Sechovcová a prozatím byla vydána pouze v České republice. Fulghum naší zemi něžně přezdívá Czechie a má ji prostě vážně v oblibě.
Všechny eseje spojuje nejen jistá šibalskost, dojemnost a čtivost, ale jsou více než Fulghumovy předchozí knihy autobiografické. Autor píše o svém dětství, pubertě, dospívání… Sice se nevzdává er formy, ale čtenářovi je okamžitě jasné, kdo je to ukřičené děcko v uličce se sýry nebo mladý namyšlený kovboj co kydá hnůj na statku nebo stařík hledající zapadlou pilulku v koupelně. Fulghum se stále rád probírá náhodně objevenými zajímavostmi – třeba o Santa Fe, indiánech, strakách nebo mikrobech a roztočích – a dokáže si užívat každý všední den. Nepotřebuje hromadu adrenalinových zážitků, píše o procházce v parku a umí to napsat tak, že to hltáte jako napínavou detektivku.
V jeho esejích se také objevuje jistá nostalgie, kterou jsem ve fulghumovských příbězích dřív nepostřehla. Ať už rozebírá stáří, pomaturitní srazy, vztah otce a syna či hořkou příchuť dospívání a vzdávání se hraček, nikdy nesklouzne k patosu a vždycky je prostě úsměvně dojemný. Z jeho knih si možná tentokrát neodnesete tolik moudrosti (dobře, vím toho teď víc o trzích v Santa Fe a co se stane, pokud nebudu pravidelně vyměňovat povlečení), ale pobaví vás a potěší, a to mi od Fulghumových knih stačí. Navíc je mi autor zas o trochu bližší a ačkoliv jsem z Wikipedie věděla, že pracoval jako kovboj na rodeu, teď už vím i to, jaké to bylo.
Krapet mě mrzí, že jsem si s ním povídala ještě před tím, než jsem knihu dočetla a nemohla se ho zeptat, proč s sebou do Čech nevzal i svou plyšovou orangutanku. Hm, tak třeba příště. Pokud se vám Fulghumova minulá zamyšlení, eseje a další kratší dílka líbila, s Popraskem v sýrové uličce nemůžete sáhnout vedle. Doporučuju číst společně s teplými koláčky a studeným mlékem.
