Robert Fulghum: Je úžasné, že svým slovem mohu někoho inspirovat

Setkání s Robertem Fulghumem pro mě byl výjimečný zážitek, protože jsem přečetla skoro všechny jeho knihy a vím, jak vtipný, zajímavý a inteligentní člověk to je. Díky našemu rozhovoru jsem navíc zjistila, že je milý a šarmantní. Když jsem se mu omluvila za svou špatnou angličtinu a on mě za svou špatnou češtinu, povídali jsme si o jeho nové knížce, o tom, co napíše dalšího a taky trochu o strakách a o řeznictví.

Přijel jste do České republiky představit svou novou knihu Poprask v sýrové uličce. V čem se liší od vašich předchozích knih? 

Tahle kniha je celá česká. Nikoliv já, nýbrž můj český nakladatel vybral, které povídky v ní budou, takže jsou to povídky vybrané Čechy, ilustrované Čechy, vyrobené Čechy, prodávané zatím pouze v Čechách… Takže navzdory tomu, že byla původně napsána v angličtině, je tohle od začátku do konce česká kniha. Navíc do ní byly vybrány povídky, o kterých se nakladatel domníval, že se zejména Čechům budou líbit.

Myslíte si, že i vy znáte vkus českého čtenáře? Troufl byste si odhadnout, co se mu bude líbit?

Vkus českého čtenáře neznám vůbec. Právě proto jsem raději nechal výběr na nakladateli. Neodvažoval bych se jen hádat a vybírat povídky do sbírky náhodně.

Co vás ve výběru nakladatele překvapilo?

Většinou píšu spíš krátké věci. Překvapilo mě, že vybrali delší povídky, já bych zrovna takové nezvolil.

Chtěl byste se naučit česky, nebo se už učíte?

Děláte si legraci? Samozřejmě jsem se snažil, ale váš jazyk je strašně složitý. Navíc už to teď ke komunikaci ani není třeba. Když jsem sem poprvé přijel v roce 1989, žádný Čech neuměl anglicky ani slovo. Tehdy vlastně sotva skončila doba, kdy jste mohli být zatčeni za to, že jste četli anglické knihy. Když jsem tu mluvil na veřejnosti, vždycky jsem u sebe musel mít tlumočníka. Když jsem ale teď byl v některých menších městech České republiky a zeptal jsem se tam: „Kdo z vás umí anglicky?“, tak úplně všichni zvedli ruce. A když jsem se zeptal, kdo nerozumí, nezvedla se ani jedna ruka. Je úžasné, jak se to změnilo, jak se postupně Česká republika víc a víc přiklání k západu, nebo alespoň mám ten dojem. A přitom je to jen pětadvacet let, to je velmi krátká doba na to, aby se tu všechno – nejen přístup k cizím jazykům – tak změnilo. Praha je teď mezinárodní město, je úplně jiná než před dvaceti lety, vnímám to pokaždé, když sem přijedu.

Umíte něco říct česky?

Samozřejmě! (Fulghum si vytáhne zápisník.) Umím říct – počkejte, mám to tu napsané: „Omlouvám se, nemluvím česky.“ A taky umím česky říct „supermarket“.

Podle anotace se ve vaší nové knize dozvíme spoustu zajímavých věcí o strakách. Prozradíte mi aspoň jednu zajímavost?

Straky jsou jedny z nejchytřejších ptáků. Mám je všude kolem svého domu v Utahu. Jsou opravdu inteligentní – můžete s nimi klidně hrát hry. Občas jim na různých místech schovávám jídlo a jakmile jej najdou, druhý den jsou tam znovu, na tom samém místě, čekají na svůj příděl. Dal jsem jim taky ven zrcadlo a zjistil, že v něm samy sebe poznávají. Velice chytří ptáci, tak trochu jako papoušci, až na to, že naučit je mluvit se mi zatím ještě nepodařilo.

Když jste v Praze a máte čas jen sám pro sebe, kam jdete?

Rád se procházím podél řeky. Teď za mnou do Prahy přijede několik přátel a já se těším, až je vezmu na výstavu Muchových obrazů, kam se rád chodím kochat. A občas taky – jen tak z legrace – nasednu na první tramvaj, která zrovna zastaví v místě, kde se potuluji a půl hodiny jedu někam a pak zase zpátky a takhle poznávám město. Troufám si tvrdit, že už ho možná znám víc, než někteří Češi.

Co rád čte Robert Fulghum?

V poslední době hodně cestuji a na svých cestách čtu detektivky, hlavně anglické. Mám pocit, že to je žánr, díky kterému cesta rychleji ubíhá.

Znáte nějaké české spisovatele? A máte nějaké oblíbené?

Problém je v tom, že je jen velice málo českých moderních autorů, kteří jsou přeloženi do angličtiny. Takže samozřejmě znám tu klasiku – Jaroslava Haška a jeho Dobrého vojáka Švejka, Milana Kunderu… Ale nějaké nové české autory v anglických a amerických knihkupectvích nepotkáte. Snad se to časem zlepší.

Jakou knihu byste doporučil čtenáři, který ještě nečetl žádnou vaši knihu, jako první?

Pravděpodobně Vše, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce – ale doporučil bych to nové aktualizované vydání, které vzniklo u příležitosti pětadvacátého výročí Školky. No a protože mou oblíbenou knihou je rozsáhlý román Třetí přání, rozhodně bych čtenářům, kteří mě neznají, doporučil tyto knihy. Záleží ovšem na vkusu toho čtenáře. Píšu eseje, povídky, romány, hry… myslím, že téměř každý čtenář, kterého baví můj styl vyprávění, si najde svůj žánr. Dokonce jsem teď začal psát i poezii. I když zatím není dost dobrá na to, abych ji samostatně publikoval.

Poezii o čem?

No, je to poezie, takže tak nějak o všem. Mám pocit, že moje básně zní víc jako já, nejvíc ze všech svých příběhů v ní slyším svůj hlas.

Názvy vašich knih jsou občas velmi netradiční, ať už je to nejnovější Poprask v sýrové uličce, nebo třeba esejistická sbírka Už hořela, když jsem si do ní lehal. Opakujete vždy název některé z povídek či esejí v knize, nebo některé názvy vymýšlíte?

Název knihy je obvykle stejný, jako název první eseje či povídky. V tom nejsem nijak zvlášť kreativní.

Jste velkou inspirací pro čtenáře po celém světě. Přemýšlíte nad tím, když píšete své příběhy? Říkáte si, že právě tahle vaše myšlenka, názor, idea může ovlivnit spousty lidí? Změnilo se díky tomu nějak, jak jste psal knihy před lety a jak je píšete teď?

Je úžasné, že se to děje – že svým slovem mohu někoho inspirovat – a je to jeden z důvodů, proč jsem teď tady v Praze. Škoda, že už sebe nemám telefon, ukázal bych vám fotky z mých posledních autogramiád a čtení. Vždycky si je u sebe schovávám a jednou za čas se na ně při psaní podívám a řeknu si: Aha, tak tohle jsou ti lidi, pro které to dělám, takhle vypadají mí čtenáři. V tu chvíli na té akci jsou pro mě skuteční a já jsem skutečný pro ně a komunikujeme nejen skrze příběh, ale i naživo. To je krásné. Ale abych úplně odpověděl na vaši otázku, tak si myslím, že při psaní jsem to pořád já, přiběhy nijak necenzuruji jen proto, že vím, že si je přečte hodně lidí. A když někoho ovlivním, tak doufám, že jen v dobrém.

Vsadím se, že máte spoustu zpětné vazby od svých čtenářů. 

Samozřejmě. Lidé, kteří chodí na autogramiády, mi vždycky vyprávějí, proč je pro ně zrovna ta či ona kniha důležitá. Zrovna dnes mám se svými čtenáři takové tajné rande – když si koupí mou knihu, dostanou útržek papíru s GPS souřadnicemi místa, kde na ně budu čekat s pivem a vínem. Těším se na to, že si popovídáme o knihách, které četli, jestli je čtení k něčemu motivovalo, jestli je v něčem inspirovalo. Ani nedokážu spočítat, kolik lidí mi napsalo, že se díky mému románu začalo učit tango (pozn. Drž mě pevně, miluj mě zlehka). To je nádherné.

Vaše knihy jsou o reálných lidech z obyčejného světa, který je – na což především upozorňujete ve svých příbězích – vlastně strašně neobyčejný. Nelákalo vás někdy zkusit napsat něco, co by se odehrávalo v nějakém úplně jiném světě? Fantasy, sci-fi nebo něco podobného?

Abych pravdu řekl, science-fiction mě moc nezajímá. Mám rád magický realismus, především Márqueze. Rád ale bývám ve svém vyprávění více skutečný.

Znáte už téma své příští knihy?

Moje další kniha bude mít určitě co dočinění s Českou republikou a Čechy, ale nejsem si jistý, jak bude vypadat. Mám takový pilotní materiál, ale nevím, jak se vyvrbí. Možná to bude hra, možná muzikál nebo další esej, zatím nevím. Taky mám rozepsaný jeden román, říkám mu pracovně Hlídač osudů. Je tak z poloviny napsaný a dostal jsem se do bodu, ze kterého nevím, kam dál. A pak je tu ještě moje básnická sbírka, kterou čas od času rozšiřuji a jednou ji možná ukážu světu.

Četla jsem jednou článek, ve kterém jste říkal, že se vám každý den stane něco magického. Už se vám dnes stalo něco magického?

Víte, co je to muzeum, že ano? Muzeum je místo, kam se město nebo městská rada rozhodne uložit cenné artefakty, umělecké sbírky a vůbec věci, kterými se můžete kochat. Pro mě je muzeum jednoduše místo, kde můžu vidět krásné věci, které se mi líbí a zajímají mě a můžu se díky nim něco naučit. Já jsem dnes šel do řeznictví – mám moc rád maso – a tam měli vystaveno spoustu různých druhů českých a moravských klobás, uzeného masa, šunky. Bylo to v podstatě takové masné muzeum. Na koukání zadarmo a dobře voní. Tak jsem se pokochal, koupil si pár klobás a zase šel. To byl dnes můj malý magický zážitek – šel jsem do muzea masa, do řeznictví.